HLUBINY.

HLUBINY.
Mlhy táhly nad vodami lehce, tiše, vážné, zdlouha, jako táhnou snové známí tam, kde tma je čirá, pouhá a my jsme tu sami, sami, a po snech těch bolná touha. Na tu širou vodní pláni pohlížel jsem s příkré skály, jak se nad ní mlhy sklání a jak dál se tiše valí, a v tom smutném zadumání podivné mne boly jaly. A ty stmělou duší táhly jako nad hlubinou pára, v srdce moje chladem sáhly, prchala má víra stará a já cítil obrat náhlý, kterak myslí mojí hárá. Pochybnost mou létla hlavou, zda-li přece možno je to uzřít slunce záři smavou tam, kde není více léto, zda-li vrátím radost pravou tomu, co je navždy kleto. 15 Já jsem poznal ono chvění, které duší lidstva letí, když v ní odpovědi není na tu víru po staletí, když v ní pochyby jen pění. chce-li pravdu uviděti. Já se ptal, zda není lépe vrhnout se v tu propasť dolů, zapomenout víry slepé, odhodit ty zbytky bolů, zniknout všemu, co nás tepe, radosti i vášni spolu; věčnosť s časem vyrovnati, poznat ten taj velkolepý, mír, v němž světa hluk se ztratí, zmizet jako písek v stepi, jako v mlhách paprsk zlatý, v proudech věků člověk slepý. A tak zřel jsem na jezero, když již poslední pták zpíval, v lesů klín se kladlo šero, nebem letěl mraků příval – a já v duši pochyb stero v mrtvou vodní pláň se díval. 16