POESII.

POESII.
Já vzývám tebe, veliká a svatá. ó nesmrtelná v nebi ideálů, k níž opuštěná moje píseň chvátá výš z hlubin nudy, strádání a žalu. Tys jediná teď, která ze vší touhy a mladých snů mých v duši zůstala jsi v ten život smutný, bolestný a dlouhý a šťastný jenom zábleskem tvé krásy. Tu lásku nechci, o které jsem sníval, ni slávu onu, které nedobudu, ať třeba bouří zachvátí mne příval a osud můj ať pln je trpkých trudů: jen pokud ty mne neopustíš v žití, ty jediná, v niž věřit nepřestanu, já v jasné příští věčně budu sníti a dlouhou nocí věčně spěchat k ránu. Ó na čelo mne líbej, líbej stále, ať zapomenu, jak to srdce bolí, ať šťasten jsem tu aspoň v chvíli malé, když věčně jásat život nedovolí. 40 Ó na svém klíně nech mne dále sníti, ne o slávě, již jiným dáváš, Matko, však o té slasti, kterou duše cítí, když u tvých nohou může zdřímnout krátko. Máš tolik krásy, která věčně září – jen jeden paprsk popřej mojí písni, máš tolik lásky ve své božské tváři – ať v jejím jase duch své dumy vysní: A jsi-li tou, jež nikdy neoklame a jejíž láska za hrob k nám se vrátí – ó než-li život moji sílu zláme, v svém klíně, Matko, nech mne umírati! 41