NA MŮJ HROB – –

NA MŮJ HROB – –
Na můj hrob nechoď se pomodlit, jednou až unaven žitím ze světa bolesti v tupý klid, v temnotu jeho se sřítím. Bude tam divoký šípek kvést, ze srdce mého on vzroste, trní se bodavé bude plést ve květy růžové, prosté: ty by jsi musila vzpomínat, květů co v duši mé bylo, jak jsem tě míval, mé dítě, rád, srdce mé v tobě že žilo; ty by jsi vzpomínat musila, v pláci jak hruď se má chvěla, trním když ostrým’s mne ranila, v chladném jež srdci jsi měla. Z večera slavík tam bude pět: nechoď tam, nechoď, mé dítě, ty by’s se musila rozpomnět, jak jsem ti písně pěl skrytě; 76 tebe by musilo boleti, láska má úpalem šalby zhynout že musila v poupěti, slavík až přesmutně lkal by. Nechoď tam, dítě mé, za noci: duch můj by vystoupil z hrobu, bez štěstí, naděje, pomoci zpět by chtěl ve světa zlobu – Kdyby tě viděl lkát na hrobě, viděl tvé hluboké zraky, v divokém toužení po tobě ve hrob by strhl tě taky. 77