NA MŮJ HROB – –
Na můj hrob nechoď se pomodlit,
jednou až unaven žitím
ze světa bolesti v tupý klid,
v temnotu jeho se sřítím.
Bude tam divoký šípek kvést,
ze srdce mého on vzroste,
trní se bodavé bude plést
ve květy růžové, prosté:
ty by jsi musila vzpomínat,
květů co v duši mé bylo,
jak jsem tě míval, mé dítě, rád,
srdce mé v tobě že žilo;
ty by jsi vzpomínat musila,
v pláci jak hruď se má chvěla,
trním když ostrým’s mne ranila,
v chladném jež srdci jsi měla.
Z večera slavík tam bude pět:
nechoď tam, nechoď, mé dítě,
ty by’s se musila rozpomnět,
jak jsem ti písně pěl skrytě;
76
tebe by musilo boleti,
láska má úpalem šalby
zhynout že musila v poupěti,
slavík až přesmutně lkal by.
Nechoď tam, dítě mé, za noci:
duch můj by vystoupil z hrobu,
bez štěstí, naděje, pomoci
zpět by chtěl ve světa zlobu –
Kdyby tě viděl lkát na hrobě,
viděl tvé hluboké zraky,
v divokém toužení po tobě
ve hrob by strhl tě taky.
77