DOMA.

DOMA.
Už jsem tu zase v našem Pošumaví a denně chodím v šero starých lesů, leč i zde doma každý květ, mi praví, že ve své duši tajný stesk sem nesu. Já rád jsem jindy z města spěchal zpátky v těch našich doubrav vážné, dumné stíny, těch starých hájů toužil do pohádky a v naší vísky koutek pohostinný. Ta polí zeleň, dálné modré hory, sbor topolů nad vody čistou hlatí, jásavých ptáků hlaholící sbory i vížka chrámu, západ v zář již zlatí; rozlehlá luka v květů pestré kráse i jabloní květ naší na zahradě: ta všecka krása povždy spojila se mi v mír a klid jen v duši mojí mladé. Ó věřte mi, teď po vás se mi stýská: ten věnec hor i rybník pod topoly i modré lesy, v nichž spí naše víska, vlnivé klasy našich dlouhých polí; 65 ten jásot ptáků, luka s pestrým šatem i bílý kostel s červenavou věží mne vábí míň než chvíle, pod akátem kdy sedali jsme spolu na nábřeží. 66