DOMA.
Už jsem tu zase v našem Pošumaví
a denně chodím v šero starých lesů,
leč i zde doma každý květ, mi praví,
že ve své duši tajný stesk sem nesu.
Já rád jsem jindy z města spěchal zpátky
v těch našich doubrav vážné, dumné stíny,
těch starých hájů toužil do pohádky
a v naší vísky koutek pohostinný.
Ta polí zeleň, dálné modré hory,
sbor topolů nad vody čistou hlatí,
jásavých ptáků hlaholící sbory
i vížka chrámu, západ v zář již zlatí;
rozlehlá luka v květů pestré kráse
i jabloní květ naší na zahradě:
ta všecka krása povždy spojila se
mi v mír a klid jen v duši mojí mladé.
Ó věřte mi, teď po vás se mi stýská:
ten věnec hor i rybník pod topoly
i modré lesy, v nichž spí naše víska,
vlnivé klasy našich dlouhých polí;
65
ten jásot ptáků, luka s pestrým šatem
i bílý kostel s červenavou věží
mne vábí míň než chvíle, pod akátem
kdy sedali jsme spolu na nábřeží.
66