NAD ANDERSENEM.

NAD ANDERSENEM.
Tu knihu, krásný vonný květ, jsem ve svém dětství často čet’. Pak přišla bouře divoká, mně šlehla vášeň do oka a bol mi used’ do ňader. Na dětství krásný, vonný květ, na zlatých snů svých snivý šer, na tužby v řadu příštích let já nemyslil, já zapomněl. A po letech, když žár můj zhas’ a v dál byl odvát snů mých pel, tu knihu vzal jsem v ruku zas. I zachvělo to duší mou bolestí divou, neznámou. Mé dětství přišlo ke mně zpět, ten snivý, krásný vonný čas, přes propasti mých marných let a mělo měkký zlatý vlas, v něm liliový bílý květ. 32 Tu divný žal mi v duši sed’, po dlouhé době zašlých chvil já v oku slzu ucítil. A zřel jsem, co tu zůstalo, že toho málo, pramálo, že to, co jsme kdys přáli si. ten hořký pláč už nevzkřísí, a než jsme sen svůj dosnili, že klesá ve klín mohyly. Ó málo štěstí, pramálo, to žití za to nestálo! A dětství mé se sklonilo, v mé čelo ruce složilo a se mnou hořce plakalo. 33