NAD ANDERSENEM.
Tu knihu, krásný vonný květ,
jsem ve svém dětství často čet’.
Pak přišla bouře divoká,
mně šlehla vášeň do oka
a bol mi used’ do ňader.
Na dětství krásný, vonný květ,
na zlatých snů svých snivý šer,
na tužby v řadu příštích let
já nemyslil, já zapomněl.
A po letech, když žár můj zhas’
a v dál byl odvát snů mých pel,
tu knihu vzal jsem v ruku zas.
I zachvělo to duší mou
bolestí divou, neznámou.
Mé dětství přišlo ke mně zpět,
ten snivý, krásný vonný čas,
přes propasti mých marných let
a mělo měkký zlatý vlas,
v něm liliový bílý květ.
32
Tu divný žal mi v duši sed’,
po dlouhé době zašlých chvil
já v oku slzu ucítil.
A zřel jsem, co tu zůstalo,
že toho málo, pramálo,
že to, co jsme kdys přáli si.
ten hořký pláč už nevzkřísí,
a než jsme sen svůj dosnili,
že klesá ve klín mohyly.
Ó málo štěstí, pramálo,
to žití za to nestálo!
A dětství mé se sklonilo,
v mé čelo ruce složilo
a se mnou hořce plakalo.
33