* * *

Jaroslav Kvapil

*
* *

Když milovat chcem, v bílou knihu žití my píšem vždy kus románu své lásky, v ni kryjem jaro, blankyt, vlnobití tak tiše, bez otázky. A dále v děj svůj román ten nás táhne, my neptáme se, jaký konec bude, zda v duše hloub nám úsměv štěstí sáhne, zda jas v ní bude všude; či zda snad bouře zahalí ji v mraky a strunu písně vichr zloby zdrtí: my písem jen a touhou planou zraky, ať k záchraně, ať k smrti. A román lásky když je dopsán jednou, tu zříme teprv, že to kniha lkání, že listy její v přívalu slz blednou – a my jsme oklamáni! 55