RESIGNACE.

RESIGNACE.
My jdeme světem sami, v mlčení a nikdo nezná bouř, jež řve nám divě v hrudi – a přece slza-li se na řasách nám vzbudí, ji líce chlad hned na led promění. A velkou kletbu nese každý z nás: jdem tiše ke hrobu svou cestou od kolébky a nikdo necítí žár naši mroucí lebky – však ucítí-li, schladne žár ten v ráz. A každý sen jak fantom mlhavý, než zcela zanikne v hrob temna beze hrází, nám ještě divoký bol v srdce naše hází – však v líci klid a úsměv zůstaví. A s tupým klidem zříme mraky plout a zříme slunce smích a zříme blesky žhoucí a klidně slyšíme titány v srdci tlouci dál líbajíce železo svých pout. Jen večer, když nás nikdo nevidí, se mnohý u snů svých snad v pláči pozastaví – však ráno ve světě jsme lidé usměvaví a na rtech klid, jak jiných u lidí. 13 A poslední sen v hrob když odkvétá, my díme: „Svět to chce, jsme toho světa děti – co zašlo, skonalo, to nectíme práchnivěti!" A s resignací jdeme do světa. 14