MEDITACE.

Jaroslav Kvapil

MEDITACE.
Zvuk modlitby se nesl chrámem šerým a v jeho klenbách tiše umíral, já v duši s hrotem pochyb tisícerým jsem na prahu, tam v zadumání stál. Ó Kriste, lid, jenž v slepotě a hněvu tě na kříž přibil, katů dal ti stráž, teď u tvých nohou vzlyká za úlevu a ty mu modlou ve sny jeho pláš. Teď k tvému kříži nese svoje dumy a smrť tvá dýkou hruď mu proniká – a přece dodnes ještě nerozumí. co myšlénka tvá chtěla veliká! Vždyť v porobě a v okovů svých tíži, sláb, umíraje pýchou tyranů jen kradmo k spáse, ke svobodě vzhlíží a nechce doufat v jitry záchranu. Ba apoštoly veliké a pravé on jako tehdy, na kříž kdy tě vklál, dál do žaláře v pýše vleče dravé a ducha vzlet on v pouta jímá dál. Teď jsi mu bohem, v jeho žal a zmatky tvůj zjev mu vrhá nebes velký jas: však kdybys dneska na svět přišel zpátky – ó Kriste, na kříž přibijí tě zas! 18