MRÁZ.

Jaroslav Kvapil

MRÁZ.
Mráz na okno mi bílé dýchá květy stříbrných listů, dlouhých, třpytných řas a venku stromům v suché jejich sněti víc drahokamů přes noc kouzlem střás’, než teplý vánek květů za podletí. A letí polem divou vichrů změtí, v lese si píseň chladnou hvízdá zas, na okno tiskne studené své rety mráz. Pojď ke krbu: chci tobě vyprávěti a budu hladit tobě měkký vlas a budu tobě hledět v očí jas, o líci tvé, až nachem zaplane ti, já budu pět’ – ač potom krajem letí mráz! 62