MONOLOG SAMOVRAHA.
Umřít, spát, – nic víc!
Hamlet.
Až ve klín západu dnes zlaté slunce zmizí,
já už se zachytím za lem tvé, Smrti, řízy
a ve tvůj věčný mír já vstoupím na věky.
Ó Smrti, zdráva buď, ty velká, světlá paní,
tvá ruka kyne mi, já mlčky kráčím za ní
do nivy neznámé, v kraj cizí, daleký.
Za bouře života mír nekonečný, stálý,
za blesků požáry, jež v nitru mém kdys plály,
jen jeden zbraně blesk – a potom věčné nic!
Na hrob můj prokletí a světa hanba padne,
však v rakvi setmělé, kde strasti není žádné,
o všem, co bude pak, já neuslyším víc.
Kdo dal mi život ten, ten bolestný a krátký?
Ať byl to kdokoliv, já hodím mu jej zpátky,
ten jedovatý dar já nechci míti již!
Proč ten, kdo stvořil mne sem k žití strašlivému,
jen žití to mi dal a odvahu ne k němu,
proč balvan obrovský, ne sílu pro tu tíž?!
22
Jsem proti vůli zde – nuž, pevnou svojí vůli
já zlámu okovy, jež zlobohové skuli
a k světu kletému mne jimi připjali,
a zlomky vazby té pak vrhnu k nohám zase
těm, jimž jsem hříčkou byl svém velkém ve zápase
a jedné vteřiny jen rozmar přemalý.
A půjdu odtud dál – kam? Sám to nevím ani,
však vím, bouř života že dále ve svém řvaní
už ničit nebude mé duše poupata,
že celá bytosť má v nic, v zapomnění zmizí –
ó Smrti, zdráva buď, já chytám se tvé řízy,
ty paní veliká a mocná, přesvatá!
23