NAD PODOBIZNOU.
Tvou podobiznu nosím na srdci
a stokrát denně hledím v její líc –
ó rci, jak dovedla’s mne uvrci
do sladké tůně hnědých zřítelnic?
Ó rci to kouzlo tajné, záhadné,
tu tajemnou moc rci, ó rci mi ji,
ať její jas v mé žití napadne
a světlou zář kol něho uviji.
Ó rci, zda je to noc tvých temných kštic,
v níž zabloudil jsem poutí ke štěstí.
v níž usnul jsem a neprocitnu víc
jak zakletý jun dávných pověstí;
a neprocitnu ku životu snad,
až žhavý ret tvůj zas mne probudí
a lásky květ, jenž do duše mi pad’,
až také tobě vzkvete ve hrudi,
až povíme si jednou potají
tajemství ono krásné, spanilé,
a naše rty se náhle setkají
v polibku dlouhém sladké za chvíle.
69
Leč nyní marně myslím, vzpomínám,
jakými asi zmohla’s kouzly to,
že ve vzpomínkách na dne duše mám
to velké štěstí tajně ukryto,
a podoben jsa skoro mudrci,
jenž stále bádá a přec neví nic,
tvou podobiznu nosím na srdci
a stokrát denně hledím v její líc.
70