V SMUTNÉ CHVÍLI.
Vidíš tu skálu? Holá, pustá, němá
jak v nebe ční: věz, dítě, to mé žití!
Ty, holubice, svýma perutěma
k ní toužíš v letu – ustaň, cíle nemá
ta touha tvá; až nebe začne hřmíti,
s ní musila bys mříti.
Ten strom, jenž v širém poli beze květu
své holé větve po obloze zvedá,
je moje srdce: ustaň, ustaň v letu,
viz, poušť jen smutná, nedohledná je tu –
co tvoje touha v jejím žáru hledá?
Ten záchrany ti nedá!
Snad by jsi tady sama, neslyšena,
v rachotu bouře klesla k pusté zemi,
ten vír by tebe zničil v dál se žena,
tvou krev by pila chladná skalní stěna:
ó vrať se zpátky – věř, že mezi všemi
tě nejvíc líto je mi!
67