VÝKŘIK DUCHA.
– Josefu Čejkovi –
Za noci hluboké, když ve tmě dřímal svět,
já k tobě modlitbou jsem volal, bože němý;
když v prosbách úpěl jsem, tys nechtěl rozumět,
a k nebi když jsem chtěl, já zpátky padal k zemi
a v prachu jejím dál jsem úpěl bez naděje
já, který v nadšení chtěl hřímat nebesy:
já chtěl jen jeden svit, jenž vírou v duši hřeje,
jen jednu plachou zvěst, kde, věcný bože, jsi –
však k zemi padal jsem zas, krutý bože, zpět:
tys, bože, nechtěl rozumět!
Tys výkřik neslyšel, jenž z ňader vylét’ mi;
jen hluchá ozvěna, kde chtěl jsem vidět tebe,
mi prázdnem volala do ducha siré tmy:
já poznal v bouři snů, že netřeba nám nebe,
já nechtěl znáti tě, když ty jsi neslyšel mě,
v kal všední, hnijící jsem uvrh’ píseň svou,
já holubici snu v plen hodil vášní šelmě
a divým orgiím, jež v duši bouří řvou, –
je polámaný to a pošlapaný květ:
tys, bože, nechtěl rozumět!
A co dál bude pak – ó bože, kdož to ví?!
Ty zavrhl jsi mne, já nechtěl tebe znáti;
24
ač strašlivý tvůj hněv se k bleskům hotoví,
ať divou vichřicí mne ve hrob náhle schvátí:
ty jsi mne neslyšel, když lkal jsem bez naděje,
tys nechtěl vidět to, jak v mukách v prach jsem pad’ –
ó sraz mne třeba v tmu, jež děsná na mne zeje,
ó vzpláti nech svůj hněv, jímž věčně budu klat,
a bleskem pomsty své mne ve klín pekla smeť:
vždyť’s, bože, nechtěl rozumět!
25