OBRAZ.
O modlace sie matki!
Orzeszkowa.
Nad mým stolem obraz, tichý rodný dům,
a jak hledím na něj, klesám v náruč snům.
Kolem ticho všade, lampu svou jsem shas’,
měsíce zář bledá padla na obraz.
Okna jeho planou světlem záříce,
mne se zdá, že roste v svitu měsíce.
Mně se zdá, že slyším v domě otcův hlas:
„Dost jsi, hochu, bloudil – vrať se zpátky zas!“
A hlas matčin praví: „Projdi celý svět,
srdce matky jen ti může rozumět.
Ať jsi ztratil sny své, touhy, slunný jas,
na matčině srdci vyrostou ti zas!"
Měsíc svítí, svítí, v obraz hledím sám –
ó to staré štěstí zase v duši mám!
43
Přes propasti kletby jitřní drahou hvězd
chci je v rodný domov jako poklad nést
a nechť hrůzy pekla ničí ducha let,
k tobě, otče, matko, zas se vrátí zpět.
Jedovatý bol mi v mladé srdce pad’:
v náručí tam vašem chci se vyplakat
a tu všechnu touhu, která práchniví,
políbení vaše zase oživí,
bude jako zoře padlá v náruč tmám –
otče, matko, zas vás ve svém srdci mám!
A jak slunce, které z mraků vypne se,
ptáků sterý jásot vzbudí po lese:
vaše láska vzkřísí vše, co spalo již,
na svém křídle k slunci ponese mne výš
až k těm smělým touhám, v spásy slavný den –
vaší svatou láskou jásám zachráněn!
Slza plá mi v oku, v okně měsíc shas’
a tmy šerý závoj padá na obraz.
44