TERCINY.
My neřekli si, že se máme rádi,
jen oka jas, když sami jdeme spolu,
tu tichou lásku v našem srdci zradí.
Jsme jak dva květy na jediném stvolu,
z nichž jeden-li je urván v bouře chvění
i druhý svadne, klesne k zemi dolů.
A od jara tak kvetou ku jeseni
a přece nikdy v onom dlouhém čase,
by kalichy se dotkly, možno není.
Jsme jak dvě hvězdy v bledém, snivém jase,
ty spolu vyjdou, spolu shasínají –
a jejich zář přec nikdy nesetká se.
Ba zdá mi se, že příval času stájí
tu naši lásku, život, že ji schladí –
a naše rty se nikdy nesetkají.
My neřekli si, že se máme rádi.
*
71
Co může nám teď ještě život dáti
nad lásku naši, krásnou jako vesna,
jež po dlouhé se zimě ve kraj vrátí.
Mne upomínka na tě budí ze sna
a modlitbou jsi večer zemdlenému,
jejž pustým žitím hnala bouře děsná.
Jak luny zář se sklání k vodojemu
a vodní růže bledým líbá svitem,
tak v srdce plaš, jsi požehnáním jemu
a tichou touhou, jdoucí duše skrytem,
před kterou tichne všední lidská zloba.
Zda v tomto čase snivým štěstím sytém
by nebylo líp, bychom mřeli oba
dva jako bílé květy na souvrati,
dřív než nás zničí chladné zimy doba?
Co může nám teď ještě život dáti?
72