Doloroso.
Cos mezi námi stojí jako stín
a ukazuje do neznáma někam,
že v chvílích těch jak vědom dávných vin
se zachvěji a myšlének se lekám.
Cos mezi námi stojí jako chlad
a mrazivě nám v naše čela dýše,
že v chvílích těch, kdy vše bych řek’ vám rád,
rty sevřu jenom zmateně a tiše.
Ó minulosti hroby zapadlé,
ó budoucnosti nevystihlé taje!
Mně v zakaleném duše zrcadle
chví myšlénka a jak smrt strašlivá je.
A vidím temno nad hlavy nám růst
a pohřebních pak zvonů slyším lkání,
jak nikdy štěstím dotknuvších se úst
by neměli jsme býti požehnáni.
21
To zdává se mi, jak by nad hroby,
kde minulost svou zapadat jsme zřeli,
kde ve vzpomínkách mládí lkalo by,
jsme na chvíli se jednou uviděli.
Že byl to pohřeb velký, nádherný,
žár nadšení že v oněch rakvích dříme:
však pláčem tím, jenž zdá se nesměrný,
že minulou tu krásu nevzkřísíme.
Že na rtech mře nám hudba sladkých slov –
a zatím jako rubáš zapomnění
noc nekonečná padá na hřbitov,
v níž zříme jen, že návratu už není.
A smrti chlad se snáší na hroby –
leč nám už nelze v našem velkém bolu
si povědět, že krásné bylo by,
tak v objetí tu tiše zemřít spolu – – –
22