TICHÁ LÁSKA
BÁSNĚ
V PRAZE
NÁKLADEM JAROSLAVA POSPÍŠILA.
1891.
[3]
1890 – 1891
Tiskem J. Otty v Praze.
[4]
Mon génie était dans ta gloire
mon courage était dans tes yeux.
Musset.
Mon vrai livre c’est toi - - - - -
- - - - -
- - - - car pourrais-je encor vivre
si tu n’étais plus l?, mon r?ve radieux?!
- - - - -
si tu n’étais plus l?, - je fermerais le livre,
et, pour te retrouver, j’irais jusque aux cieux.
Houssaye.
[5]
[Prolog.]
Kde je naše štěstí? Na perutích touhy,
v rozmarech a slávě dávno jsem je hledal:
do mé smutné duše celý život dlouhý
v modlitbách i vášních přec mi štěstí nedal.
Ale v kathedrále duše, která stená,
vaše drahé srdce stálo na oltáři,
jako vzácná vása bohem posvěcená
zadumaným chrámem v barvách nebes září.
Madonny v tom chrámě zázračném a snivém
do modliteb spjaly svoje bílé dlaně,
na obrazech starých pohnutím a divem
světice tam štíhlé zvedají své skráně.
Jako vzácná vása bohem požehnaná
vaše drahé srdce hoří na oltáři
a květ srdce mého jako růže planá
v kalichu tom božím voní v světel záři.
[7]
A květ srdce mého kvete náhle divem
při chorálu varhan, jenž se chrámem valí,
v rhytmu mojí hymny velebném a snivém
Madonny své ruce do modliteb spjaly.
Je mi, jakbych z hrobky zapadlé a tmavé
vzkříšen boží láskou měl se k nebi vznésti
při modlitbách světic, které lkají Ave:
duše má a touho – je to naše štěstí?!
8
Květiny.
To bylo jaro?! S chrysanthemy v ruce
a ve svém klíně plno planých růží
šlo duší mou, jež zmlkala již v muce,
šlo srdcem mým, jež bolestí se úží.
A v pokoji mém zamlklém a šerém
to v staré váse vonělo a plálo,
svit nebe spal tam v květech před večerem
a zlato slunce na mých verších hrálo.
Ó duše má, zda tušila jste taky,
když trhala jste ony květy prosté,
že z duše mojí zahalené v mraky
to krásné jaro k nové víře vzroste?
Či byla to snad vašich očí krása,
jež jako slunce spala v srdcích květů,
jež v smutných snech mých jako skřivan jásá
a zardívá se růží vašich retů?!
9
Ó kde ta ruka, která trhala je,
kde očí lesk, jenž ke květům se shýbal,
bych vnořil se v něj touhou umíraje,
tu drahou ruku abych líbal, líbal?!
V mém pokoji, v tom zamlklém a šerém,
by náhle vzplálo rudé slunce krásy,
bych oddech květů dýchal před večerem
a věčně hladil vaše vonné vlasy?!
A květy svadnou! Jistě, jistě svadnou
a ruka má je v staré verše skryje,
kde s podobiznou vaší tváře vnadnou
snít budou ony krásné reliquie.
Jak světice, jež svoje ruce spíná,
vy odejdete kamsi do daleka,
noc duší mojí půjde velká, stinná –
a moje srdce věčně, věčně čeká!
Však mrtvou vůní z oněch, svadlých květů
se do mých veršů moje mládí vrátí –
a v srdci mém jak píseň jiných světů
má láska bude, mrtvý fantom, spáti.
10
Večer. –
Ó nepromluvte, je tak blízko štěstí,
že jeho teplem hřejí vaše tváře,
a je tak velké, že je nelze snésti,
a je tak čisté, měsíčná jak záře.
Noc snivá vstává lesů na pokraji
a v jejím dechu, který v hájích prodlí,
teď na lučinách květy umírají
a ve výkřicích vůní svých se modlí.
A v šeříkových keřích, v starých sadech,
ó kolik sladkých slavíků tam tluče,
hvězd zlaté slzy v zářných vodopádech
se spící zemi nesou do náruče.
Ó nepromluvte, naše velké štěstí
nás tichou hudbou líbá v čela žhavá,
je velké tak, že nemožno je snésti,
a svaté tak, jak drahá vaše hlava.
11
Mé zářné touhy hvězdy padající
teď vodopádem letí do neznáma,
jsou posvátny – a nesmím vám to říci,
že jejich svátost vzkřísila jste sama!
Ó nechte mne, jsou slavíci v mé duši,
jsou nekonečnou probuzeni touhou,
ti vaši bytost nadpozemskou tuší
a v symfoniích lkají nocí dlouhou.
Ó moci svadnout tiše tak a plaše,
jak ve výkřicích vůní vadne kvítí –
ó nepromluvte, pláče štěstí naše,
že nesmí věčné jak má láska býti!
12
Co bude potom?
Co bude potom – nač se ptát?!
Já do své duše nebe skryl
a ve svou píseň láskou jat
jsem paprsk krásy zachytil.
Já v žití třeba chvíli snad
byl šťasten vaším pohledem:
tak zbožný poutník zmírá rád,
když zaslíbenou viděl zem.
A květ, jenž z rána počal kvést
pln divné krásy záhadné,
když večer je a plno hvězd,
rád v dívčích vlasech uvadne.
Co bude potom, duše má?!
My zřeli v mrak i ve světlo –
však snivé jaro oběma
nám v tichém štěstí dokvetlo.
13
Ó viďte, ať již k retu ret
či ruce jen si stiskneme,
my toho štěstí zlatý květ
přec do své duše skryjeme.
Ať věčným štěstí naše je
či dohasne nám za chvíli:
my sladké jeho naděje
přec jednou v žití užili.
A šťastni, že ji smíme nést
si do všech žití výkřiků
a věřit v noc, jež plna hvězd
a plna sladkých slavíků.
14
Cestou z divadla.
Noc bude vlahá, zázračná a tichá
a do hlubin mé nekonečné touhy
– jak z večera, když jasmín parkem dýchá –
sen vykouzlí mi nádherný a dlouhý.
Jdu kolem řeky, kde spí moře hvězdné,
květ akácií prší tiše do ní –
a v snivé proudy mojí duše bezdné
se smutné hvězdy vašich očí kloní.
Jsou u ložnice vaší okna tmava
i záslony již spustila jste bílé:
ó teď již jistě vaše drahá hlava
v snů moře klesá tichou touhou spilé.
Ó smutné oči, vaše zářné světlo
teď jistě v šeru posvátných snů hasne
a v duši vaší zázrakem již vzkvetlo
hvězd celé nebe nádherné a krásné.
15
Noc všechny boly touhou ukonejší
a v její kráse bouří světa není:
ó spěte klidně, duše nejkrásnější,
teď při polibcích andělského snění!
Já chtěl bych láskou světy obsáhnouti,
jež chvějným leskem do vesmíru planou,
bych v jejích vlnách zvolna cítil plouti
a chvět se vaši bytost zbožňovanou.
Ó vím to jistě, nesu v duši domů
si všechen mír, jenž na čelo vám dýchá,
jenž chvěje vůní v klenbách starých stromů
a nocí plá, jež zázračná a tichá.
Ó spěte klidně, bytosti vy drahá,
v svět mlčící se naše štěstí snáší,
noc bude tichá, zázračná a vlahá –
a duše moje plna krásy vaší.
16
Sloky.
Jak v modré květy za večera
skvost čisté rosy tiše padá,
mně v poupata mé duše sterá
se kouzlí moje láska mladá.
A v dlouhých nocích, plných mraků,
hvězd zlatý zázrak vidím plát
a vidím slzy vašich zraků –
ó jak vám za to děkovat?!
Ó je to štěstí, v celé žití
a v nekonečná jeho muka
květ čisté krásy provždy míti,
jejž podává nám dívčí ruka.
A nadšení mít v duši vroucí
a do souzvuku láskou jat
to drahé srdce cítit tlouci –
ó jak vám za to děkovat?!
17
Snad po letech, kdy zemřem oba,
dva milenci si budou plaše,
až bude zase jarní doba,
pak v touze šeptat jména naše.
Nechť nové jaro snese kvítí
v hrob, kde už mrtvi budem spát:
my v jiných srdcích budem žíti –
ó jak vám za to děkovat?!
18
Melancholické sloky.
Ó půjdou léta přes to naše mládí,
jak po zapadlých hrobech u hřbitova
jde v slunných dnech, jež mívali jsme rádi,
a v melodiích sladká vesna nová.
Ó půjdou léta přes to naše štěstí,
jak nad kostely bílá mračna táhnou,
a budou v sobě naše slzy nésti
a tichým bleskem do duší nám sáhnou.
Já nechci myslit na ta léta příští,
však v dlouhých nocích, v dumách neustálých
přec někdy rakve starých ran se tříští
a z hrobů blín svůj trpký zvedá kalich.
A myslím pak, že bylo by mi lépe,
bych sám v těch rakvích bez citu a lkání
spát mohl v smrti zamlklé a slepé
a neviděl víc tiché záře ranní.
19
Snad na tom hrobě by pak začal kvésti
květ zázračný, jak moje láska byla,
květ snivý tak, jak tiché naše štěstí,
jejž utrhla by vaše ruka bílá.
A jistě potom v krásném umírání
by ono poupě mého srdce snilo
a mřelo vůní v drahé vaší dlani –
ó myslím si, že lépe by mi bylo!
20
Doloroso.
Cos mezi námi stojí jako stín
a ukazuje do neznáma někam,
že v chvílích těch jak vědom dávných vin
se zachvěji a myšlének se lekám.
Cos mezi námi stojí jako chlad
a mrazivě nám v naše čela dýše,
že v chvílích těch, kdy vše bych řek’ vám rád,
rty sevřu jenom zmateně a tiše.
Ó minulosti hroby zapadlé,
ó budoucnosti nevystihlé taje!
Mně v zakaleném duše zrcadle
chví myšlénka a jak smrt strašlivá je.
A vidím temno nad hlavy nám růst
a pohřebních pak zvonů slyším lkání,
jak nikdy štěstím dotknuvších se úst
by neměli jsme býti požehnáni.
21
To zdává se mi, jak by nad hroby,
kde minulost svou zapadat jsme zřeli,
kde ve vzpomínkách mládí lkalo by,
jsme na chvíli se jednou uviděli.
Že byl to pohřeb velký, nádherný,
žár nadšení že v oněch rakvích dříme:
však pláčem tím, jenž zdá se nesměrný,
že minulou tu krásu nevzkřísíme.
Že na rtech mře nám hudba sladkých slov –
a zatím jako rubáš zapomnění
noc nekonečná padá na hřbitov,
v níž zříme jen, že návratu už není.
A smrti chlad se snáší na hroby –
leč nám už nelze v našem velkém bolu
si povědět, že krásné bylo by,
tak v objetí tu tiše zemřít spolu – – –
22
Vzpomínka.
Ó škoda let, jež prchla kdysi
kams v neznámou a mrtvou dál,
v nichž vaší drahé tváře rysy
jsem neuzřel a nepoznal.
Ó minulosti smutné žalmy,
z nich vane bol a hrobů chlad:
mně líto snů, jež život vzal mi,
kdy nesměl jsem vás, drahá, znát.
To neděsí mne, co se stane
zde v životě mém na zemi,
až vaše srdce milované
proud toho světa urve mi:
já přece chvíli skrýval v duši
ten nejkrásnější mládí sen –
a vaše srdce, vím, se vzruší,
až padnu v dálce unaven.
23
Leč toho je mi líto světla,
v němž naše srdce potají
jak opuštěné růže kvetla,
jež dlouho tak se neznají.
A na kraj padá večer stmělý –
ó divokých to bolů tíž,
že květy ty se teprv zřely,
když uvadnouti měly již!
24
Požehnání.
To bylo Umění, jež jako mladá vesna,
co dechem růžovým je ve kraj rozváta,
nás kdysi v kolébce již probouzelo ze sna
a v duše sypalo nám krásy poupata.
Ó je to Umění, jež s hvězdou zlatou v kštici
nás vedlo životem, až jsme se uzřeli,
že v citech jásavých smím „Sestro má!“ vám říci
a nésti obraz váš v svůj život setmělý.
A bude Umění jak bílý anděl státi
též mlčky u hrobky té chladné, setmělé,
kde budem jedenkrát sen nekonečný spáti,
a hroby růžemi nám jistě vystele.
25
Intimní sloky.
Nuž aspoň „Sestro!“ řeknu vám,
ač srdce mé mne při tom bolí,
že vést vás žitím sám a sám
svět všední nikdy nedovolí.
Víc nesmím si snad ani přát,
než oné víry světlo klamné,
že ve svém žití kolikrát
si vzpomenete přece na mne.
Když v sladké lásky závrati
mi nedovolí život ani,
bych vaše rty moh’ zlíbati
a zázrak vašich bílých skrání:
to stiší aspoň srdce mé,
ač při tom slzy s očí kanou,
že ruce své si stiskneme
a zašeptáme „Na shledanou!“
26
Když nesmím říci: „Duše má,
jsou věčně mými tvé rty rudé!“ –
to přece vím, že oběma
nám tichá touha v srdcích zbude.
A bude svítit v život nám
a v bolestech mých bude se mnou,
jak rudé lampy smutný plam
se věčně chvěje hrobkou temnou.
A bude jak ten svadlý květ,
jenž v reliquiích mládí dříme,
jenž voní dlouhou řadou let
a nad nímž vždycky zaslzíme.
27
Smutná chvíle.
Což bylo hříchem moje celé mládí,
jež proplakal jsem v neurčité touze,
bych za večera, který mírem chladí,
směl v duši svou skrýt trochu lásky pouze?
Což bylo hříchem moje tiché štěstí,
ten modrý květ pln lahody a vůně,
jenž počal v šeru mojí duše kvésti
a vaše slzy nesl ve svém lůně?
Což bude hříchem, v pláči pro tu vesnu,
jež musí padnout v chladnou hrobů půdu,
až bez víry a znova znaven klesnu
a za vás, drahá, modliti se budu?!
28
S knihou „ReIiquie“.
Tak přešlo jaro s něhou svou i blesky,
žár léta nudou moje srdce spálil –
já svého ducha pochyby a stesky
jen v mlčení a odříkání halil.
A teď jsem zvedl kytku jara suchou –
v těch reliquiích zbylo vůně málo!
Dech vzpomínek v ní nechví sladkou tuchou,
jen srdce ví, co krve mé to stálo.
Tak na hřbitovech, které zapadají,
jen letní noc svou vonnou touhou prodlí,
dech rakví květy ve svých listech mají
a nikdo víc se na nich nepomodlí.
A přece vím, že po tom kvítí svadlém
já najdu v žití snivou krásu znovu,
až zamyslím se duše nad zrcadlem
v svých modlitbách a cestou ke hřbitovu.
29
Ó, nechejte jen svit svých očí božský
plát nad krajinou mojí duše klidné
a v zapadlé mé minulosti trosky
znít sladké echo svojí řeči vlídné.
To jistě vím, že bez kletby a vzlyku
i nad náhrobkem mojí rakve chudé
jak symfonie spasení a díků
má píseň za vás modliti se bude.
30
In memoriam.
Non omnis moriar – –
Hrob nesmí stajit, co jsme snili
zde nádherného v žití:
ó jistě nad ním anděl bílý
dál bude za nás sníti.
Co krásného, hrob nepochová –
a naše tiché štěstí,
to bude každým jarem znova
zas nad hroby nám kvésti.
Mé žhoucí duše rhytmy chudé
se změní do zázraku,
stín Umění tam státi bude,
zář boží ve svém zraku.
Zář vašich očí plna krásy
mu bude chvět se z oka –
a s vaším jménem v příští časy
se ponese má sloka.
31
Dvé milenců ji šeptat bude
svým rozechvělým hlasem,
až k hrobce našich srdcí chudé
snad v štěstí přijdou časem.
A Umění tam bude státi
jak bílý anděl v snění,
kde budem jednou v smrti spáti,
však nikdy v zapomnění.
A ve vzpomínkách nocí dlouhou
k nám chýlíc svoje skráně
těm milencům pak řekne s touhou:
„Ó modlete se za ně!“
32
Notturno.
Sny zvolna jako modří motýli
teď do tmy mojí duše padají
a do té noci vzejde za chvíli
již bytost vaše sluncem potají.
Co vzal mi den, co život nedá mi,
sny zvolna jako modří motýli
v kraj fantasie snesou neznámý,
kde najdu zázrak lásky spanilý.
A všechny touhy, které zářily
v mých modlitbách, jež nekonečné jsou,
sny zvolna jako modří motýli
teď krajinou mé duše roznesou.
A než mne nové ráno probudí,
pel modrých křídel světlem opilý
mi pro můj život střesou do hrudi
sny zvolna jako modří motýli.
33
Modlitby.
Ó modleme se za to naše štěstí
svým nadšením, a celou duší vřelou,
je čas, kdy bouři tmavé nebe věstí
a její vzdechy táhnou nocí stmělou.
Ó modleme se, jak se děti modlí,
a velkou víru skryjme do svých duší,
ať boží láska v našem žití prodlí,
rty sevřené ať do chorálu vzruší.
Noc nad horami snad již čeká blízká,
strach nekonečný v jejím temnu dříme,
mně po bohu se dětských snů mých stýská,
jejž neznáme a v nějž už nevěříme.
A přece věčně, dokud pro nás v touze
svit lásky zbude v srdci milovaném,
my chvět se budem o své štěstí pouze,
my svého boha hledat nepřestanem.
34
Pták, který z rána letí nad zahrady
a v jejich klíně vidí jenom růže,
ten neví nikdy, zda svůj jásot mladý
též dozpívati v záři slunce může.
Květ, který rozkvet’ v ranní době krásné,
snad přestane již vedrem spálen kvésti,
nach červánků než nad horami shasne –
ó modleme se za to naše štěstí!
35
Moje píseň písní.
– neboť silné jest jako smrt
milování.
Píseň písní VlIl. 6.
Ó dlouho jsem se díval do těch tahů,
jež jsou jak píseň zázračná a tichá,
když opojena ve vůni a blahu
zem usínajíc modlitbami dýchá.
Ó dlouho jsem se v ony oči díval
jak v zázrak slunce, v němž se jaro tají,
jak v píseň svou, již nejkrasší jsem zpíval,
v ty krásné oči, jež se modlit zdají.
Můj bože, rci mi, zda jsi v tvůrčí chvíli
žár básníka v své věčné hrudi cítil.
že’s dovolil, by tahy tyto žily,
těch očí zázrak zázrakem že’s vznítil?!
V svých tvůrčích snech jsi zajisté Ji stvořil
svou milostí a láskou nedohlednou,
bych nevěrec se přec tvé moci kořil
a ve svém žití směl být šťasten jednou.
36
Ten rhytmus tahů, očí melodie
a spjatých rukou báseň úbělová –
vše před mým zrakem na obraze žije
a snivou touhou ke mně mluví znova.
Vše vzpomínkami sny mé ukonejší:
však Její duši, již jsi, bože, vznítil
jak veleby své zázrak nejkrásnější –
ten obraz přece nikdy nezachytil!
Ta jen v mém srdci nedotknuta plane
jak v misce Graalu posvátná krev Krista,
jak smilování na mé rány kane
a mírem dýše nebeská a čistá.
Je veliká to moje píseň písní,
jíž do rhytmů jsem vlastní krev svou snášel,
a jako poutník v extasích a tísni
hrob světice, ji po letech přec našel.
Ta zůstane tu, až my zemřem jednou
a lehnem zbožni v tvrdé hrobů lože,
ji milující, čistá srdce zvednou
a budou v ní se k tobě modlit, bože.
Ó pro tu krásu, již jsi stvořil kdysi
a Její duše ukryl do peřejí,
a pro ty tváře harmonické rysy –
ó velký bože, chraň to štěstí Její!
37
V pozdním létě.
Snad bylo jaro, v němž jsem šťasten býval,
kdy kvetl bez a ve křovinách pták
svou nejkrásnější melodii zpíval,
v kraj světlý chvěl se slunce měkký příval
a země zřela s vírou do oblak.
Mně teskno je, kdy velký měsíc bledý
plá nad vodami, z kterých dýše chlad:
park žloutne již a v útlých nožek sledy
tam sypou stromy svadlý list svůj hnědý –
ó bože můj, smím ještě býti mlád?!
Já viděl z rána, jak se mlha snáší
a ulehá si vlhká ke stráním,
dech chladný ptáky ze snů v hnízdech plaší –
smím ještě nyní věřit v lásku naši,
smím doufati, že máj svůj zachráním?!
Mně náhle je, jak zřel bych padat listí
již na hrob svůj, kam klad’ jsem ducha sny,
že října dech již v jilmech nad ním svistí
a milenci sem přicházejí čísti
verš na náhrobku, jenž ční předčasný.
38
Ó byl jsem mlád? Což bylo jaro vskutku?
Což byla láska, štěstí, naděje?
Mír zimy snad přec zažene stín smutku,
květ neuvadne dívčím na živůtku
a teplý krb sny mládí ohřeje.
V mém krbu hasne, zima bude dlouhá,
ta nebude mít slavíků ni hvězd:
ó naše jaro byla báje pouhá,
sníh napadne, kde mrtva spí má touha –
vás k svému krbu nesmím nikdy vést!
Tam v zimě jenom vichr plakat bude,
tam bude Bída hřát svých rukou chlad,
chlad zbude v duši, v srdci vašem, všude:
ó moje písně zamlklé a chudé,
ó bože můj – smím ještě býti mlád?!
39
Koncem srpna.
Park zvolna žloutne, listí akácií
se tiše snáší svadlé ku pěšinám
a v chladu jitra, jenž se v duši vpíjí,
se na minulé jaro rozpomínám.
A tuším podzim, který přijde v krátku,
by chladný strach zas do mé duše vlákal:
dnes ráno zřel jsem v parku na sedátku
zjev žebráka, ten vetchý byl a plakal.
A mně se zdálo, jak tu seděl zničen,
že myšlének se vlastních náhle bojí,
já hleděl na něj ustrašen a sklíčen
jak na sebe a na budoucnost svoji.
Jak na tu příští smutnou zimu dlouhou,
jak na hrob štěstí, jež mi život nedal –
ó tady sedí, kde já kdysi s touhou
vás tolikráte v sladkém jaře hledal – –
40
Vy za chvílí snad půjdete též tudy,
kde na sedátku, chvějné ruce spjaté,
ten stařec sedí znavený a chudý,
a dobrotiva almužnu mu dáte.
A mne to táhlo, jak bych jeho ruce
měl v hořkém pláči ke svým ústům vznésti,
tu šedou hlavu zulíbati prudce –
vždyť tušil jsem v něm svoje příští štěstí!
41
Nad svadlou růží.
Ó květino, ty’s kvetla v Její ruce,
ty’s byla krásná, růžová a vonná,
mé srdce mřelo v jásotu i muce,
když podala mi tenkrát tebe Ona.
A já to cítil, když jsem k ruce Její
své horké rety přitisk’ s touhou plaše,
že jara sny se v kalichu tvém chvějí
a v Její dlani mladé štěstí naše.
Ó květino, kdo může vše to chápat,
co z ruky oné hřálo mne jak vesna?!
V tříšť žhavých barev tkal svůj smutek západ
a celá země dýchala jak ze sna.
My zřeli jaro, mladých let sen vonný,
když stanuli jsme v květu světlých strání,
kdes do daleka modlily se zvony
a ve svých tónech zvaly ke klekání – –
42
Ó květino, ty’s v mojí ruce svadla,
ty, symbol Její, dokvetla’s tak záhy,
v noc minulosti naše vesna padla,
v tmu úzkosti jas mého štěstí blahý.
Mně ve zraku se slzy náhle chvějí,
den krátí se, to bouře přijít může:
ó nesvadne to tiché štěstí Její
v mé ruce rovněž jak ty, svadlá růže?!
43
V bouřné noci.
Snad poslední je píseň tato,
již v pozdní noci píši vám,
než všechno, všechno, co mi svato,
v hrob resignace pochovám.
Bol falešný to věru není,
co zachvěl náhle srdcem mým,
když pomyslil jsem v rozechvění,
že snad vás víckrát neuzřím.
Den poslední snad přijde zítra
jak strašlivý a nutný soud
a přinutí mne, z hloubi nitra
si mladé srdce vytrhnout.
Smrt čeká snad, až vrhnu sebe
sám dobrovolně v její klín
svou vinou dohnán, ztrativ nebe –
a zmíraje přec prost jsa vin.
44
Ta shladí s čela každou vrásku
svým klidem v době nejbližší
a život můj, mou žhavou lásku,
svou bez tvárností utiší.
Vím, že to jen kletba bude,
pláč výčitek, hřích zašlých let,
co do hrobu k mé rakvi chudé
mi chladnou hlinou hodí svět.
Ač zůstane to na té zemi
již památce mé prokleté:
vy přece, drahá, odpusťte mi
a vy se za mne modlete!
A nechať celý svět se rouhá
mých písní smutné světici:
ó věřte mi, mé lásky touha
přec byla čistá, zářící.
Hřích nedotknul se její krásy,
hřích nezachvěl v ní duší mou,
v žár snů jsem skryl ji pro vše časy
jak zázračný květ před zimou.
Mé písně možná zmlknou záhy
jak rozmar prchlé vteřiny –
vy, cherube můj svatý, drahý,
můj odkaz vemte jediný!
45
Tož víru onu, která zruší
v té knize kletby mnohý Iist:
že umíral jsem dobrý duší,
že umíral jsem srdcem čist.
46
Fialky v jeseni.
Když žloutne park a rudé slunce hasne,
ať aspoň chvíli v duši se nám zjasní:
ó vzpomeňte si na to jaro krásné,
jež bylo mojí nejskvostnější básní.
Květ fialek vám ještě dneska nesu –
já nevím ani, kterak mohly zkvésti,
dech jeseně když táhne smutkem lesů
a na záhonech astry říjen věstí.
Já nevím ani, jak to muže býti,
že v podzim snů svých zachoval jsem mládí,
když bouře žití duší mou se řítí,
že ještě víra žhavou skráň mou chladí.
V dny májové tak rádi vracíme se,
když pozdní léto jejich květy láme,
a v bolesti, jež do duší se nese,
my na minulé štěstí vzpomínáme.
47
Dnes zázrakem je plno moje nitro,
tím snivým sluncem, které uhaslo mi,
já chtěl bych nezřít ono příští jitro,
jež poslední květ mého štěstí zlomí.
Já chtěl bych nyní pobožný a snivý
zrak pozvedaje ve vaši líc vnadnou
tak tiše zmírat v touze mlčenlivý,
jak fialky ty zítra jistě svadnou.
Tak tiše zmírat v úzkou rakev lehna
jak dnešní den, jenž odpuštěním dýše,
a cítit jenom, kterak křížem žehná
mé chladné čelo vaše ruka tiše.
48
Sloky.
Ó přišla byste, kdybych mrtev spal
v té úzké rakvi mlád,
S tím krásným okem, v kterém chví se žal
a jež jsem tak měl rád,
ó přišla byste, zbožná duše tichá,
svou bílou dlaní, z které teplo dýchá,
mé chladné čelo křížem požehnat?
Ó, přijďte jistě k chudé rakvi té,
má písni nejdražší,
v mou stuhlou hraď vy píseň vkouzlíte,
jež stíny zaplaší,
já v hrobě vlhkém zbaven snů i trudu
dál neznámou tu báseň sníti budu
v svém stlívajícím, těžkém rubáši.
49
Tu báseň velkou, již svět nepozná,
jež v hrobě dozvučí,
však před ní prchne Smrt má přehrozná
a v jejím náručí
já budu věčně žíti do zázraku –
ó, přijďte jistě, v záři vašich zraků
tam na mém hrobě kvítí vypučí!
50
Noc.
Noc nepohnutá jako motýl tmavý
se snáší níž a víří kol mé hlavy.
V své ticho halí každý výkřik lidský
a u mých oken zastaví se vždycky.
K vám jistě hudbou zbožných snů se nese,
v nichž oddychujíc tiše modlíte se.
A ke mně oknem jako přízrak hledí,
je záhadná a prázdna odpovědi.
A ke mně denně s úzkostí se vrací,
když v svitu lampy sedám ke své práci.
Jak často stála ve svém smutku plachém
zde nad mým stolem prsa úžíc strachem!
Jak často řekla: „Hřích tvou duší letí
a já jsem Smrt – ó, pojď mi do objetí!“
51
Teď dlí zas v okně a já hledím na ni,
však talisman mne před ní divem chrání.
V mou dlouhou práci, v myšlének mých tíži
váš snivý portrait požehnáním shlíží.
Váš snivý portrait, krásná hlava bledá –
ta v strachu noci hynouti mi nedá.
A stokrát zvednu hlavu od své práce
k těm zářným očím, jež zří na mne sladce.
A stokrát hledím na ty ruce spjaté,
jež k bílým skráním, přitisknuty máte.
A stokrát hlavu nad portraitem shýbám,
když šíleně ta němá ústa líbám.
Ó, nedivte se, noc že v okně stojí
a modlitbu tu přerušit se bojí.
Ó, nedivte se, že tam němá prodlí –
můj strážný anděl v snech se za mne modlí!
52
Nesmrtelnost.
– Obraz Kaulbachův. –
– nobis quum semel occidit brevis lux
nox est perpetua unu dormienda.
Catullus.
Snad Akmé neznámá to přišla k stínům hrobů,
kde, mrtvý básníku, tvůj šedý popel spal,
a zázrak věčnosti ti pro budoucí dobu
v tvůj obraz kamenný ret její vylíbal.
Co byly polibky, jež za živa tě hřály,
co jásot života, jenž spíjí k závrati,
zde proti věčnosti, již velikou ret malý
sem s tichou modlitbou v tvůj obraz líbá ti?!
Ó, slávy zázraku, mne také jala touha
tvůj pohár zlacený v své smrti vypiti,
žít písní minulou v ta příští léta dlouhá,
růst vzrůstem budoucna a věkům zářiti.
53
Leč dneska v modlitbách bych umřít přál si snivý
prost vášně života i slávy výkřiků,
bych našel po smrti jen jedněch retů divy,
jak ty’s je nalezl, můj mrtvý básníku.
Jak ty’s je nalezl a jistě věčně cítil,
ač ve prach proměněn a lživých citů prost,
když zázrak polibků se na tvůj obraz řítil,
a v píseň beze slov tam budoucnosti rost.
Rád umru předčasně a neznám choutkám davů:
když srdce mého prach, jenž ve tmách bude spát,
má Akmé vyhledá – tvou nesmrtelnou slávu,
ó, mrtvý Catulle, já odpustím ti rád!
54
Píseň.
To byla píseň nádherná
a měkká, zářivá,
co plála ze hvězd nesměrna
ó, kdo ji vyzpívá?!
To byla píseň veliká,
hvězd zázrak se v ní kryl –
kdo najde v světě básníka,
jenž by ji pochopil?!
Ó, já jsem zpěvák toulavý,
jenž od západu táh’
a u kaple se zastaví
a zmlkne v modlitbách.
Neb v oné kapli setmělé
zřel smutnou světici,
ta měla ruce z úběle
a hvězdy ve kštici.
55
Neb pohled váš tam viděl plát,
ó, nejsladší všech žen:
ten snivý zpěvák k zemi pad’
a plakal usmířen.
Ó, já jsem zpěvák toulavý,
jsou lživa ústa má,
mne do života únavy
slast hnala neznámá.
To byla píseň vášní mých,
co měl jsem v nitru svém,
já při těch slokách nádherných
své srdce ztratil jsem.
To byly sloky závratné,
v jichž víru utonu –
však v oné kapli posvátné
jsem spatřil Madonnu.
V ráz divoký ten rhytmus stich’
jak bouře nad námi,
já cítil jen, že velký hřích
ret sprahlý svírá mi.
Ret, jenž se rouhal nejvíce,
jenž lásku lhal i cit,
ten vaše jméno, světice,
již nesmí vyslovit.
56
A zpěvák, jemuž celá zem
lží byla hlubinou,
vám, duše moje, odkazem
dá píseň jedinou.
Ten snivý zpěvák toulavý
již bude mrtev snad,
leč onen rhytmus jásavý
vám bude v oku plát.
A bude jistě krásnější
než byly písně ty,
jež hříchem duši skonejší
a jež jsou proklety.
A bude jistě žíti dál
v klid noci, v denní ruch:
neb ony zpěvák vyzpíval –
však tuto stvořil bůh!
57
Tři sloky.
Ó vzácná vása je to srdce vaše,
kde drahých mrtvých svatý dříme prach –
já v dlouhých nocích často toužím plaše,
bych spal též mrtev v jeho hlubinách.
A lilií je vaše duše čistá,
jež v letních nocích kvete na hrobech –
já chtěl bych mrtev lehnout v ona místa,
bych cítil její balsamický dech.
A přece, bože, děkuji ti v touze,
že’s tolik štěstí dal mi pro žití,
že tušit smím tu božskou vůni pouze,
že nad tou vásou smím se modliti!
58
Modlitba.
Já tebe opustil, ó bože neznámý,
v tmách duše zmítané mně plamen víry shas’,
však jsi-li kdesi přec a vládneš nad námi,
má píseň chvějící tě hledá v touze zas.
A jsi-li nad námi, jak bájí lidská zvěst,
ty jistě dobrý jsi a spravedlivý též,
ty jistě modlitbu, jež stoupá k říši hvězd,
tam přijmeš v milosti a s láskou vyslechneš.
V mou lásku šílenou a v její šerý chrám,
kde velkou zpovědí čist v modlitbách se chvím,
ó sešli zázrakem jen trochu štěstí nám,
nech plát je nádherné tam sluncem zářícím.
Ó dej nám víru tu, jež věky přežila,
ó dej nám naději, že smíme šťastni být,
a lásku nechej nám, již smrti mohyla
v zem chladnou, bezcitnou víc nedovede skrýt.
59
A přec-li v životě tím kdysi hřešil jsem,
že lásku bezměrnou, že nadšení jsem znal:
dej všechno štěstí to svým svatým zázrakem
mé duši nejdražší – a mne nech trpět dál!
60
Píseň.
To velké štěstí – jak je snést?!
Tak blízko jste se sklonila,
že teplem slunce, září hvězd
tvář vaše hřála spanilá.
Já cítil v lásky zápase
a v horoucích a něžných snech,
jak vaše srdce zmítá se,
jak teplý je váš vonný dech.
A rhytmy duše zpívaly
v té vůni, jež je přesladká
jak růží dech, jak fialy
a jako jarní pohádka.
Ó bože, věřit na chvíli,
že duši tu smím svojí zvát –
já chtěl bych blahem opilý
snad zemřít mlád a zemřít rád!
61
A přec mé srdce jásalo
a jeho hlas byl kouzlem spit:
„Ó, to je v život pramálo –
ty musíš věčně, věčně žít!
Ty najdeš ráj a záři hvězd,
tvá vesna přijde spanilá – – –“
To velké štěstí – jak je snést?!
Tak blízko jste se sklonila!
62
S knihou „Růžový keř“.
Ó růže – temně v duši mojí kvetly
a v roucha mrtvých byly vetkány,
v jich těžký dech svit jara neplál světlý,
jen Smrt tam lkala, hřměly varhany.
Jak děkovat vám modlitbami všemi,
že záři jara mám zas převnadnou,
v níž jenom růže vidím širou zemí,
jež něžné jsou a nikdy nesvadnou?!
63
Naladění.
Zas vidím kraje, kde jsem o vás sníval,
když jimi Jaro jako dítě bosé
šlo při písních, jež zpíval světla příval,
a na sta květin v hájích budilo se.
To na mém stole hyacinthy kvetly,
hnizd plno bylo v lůně našich hvozdů,
zrak oblohy byl nadšený a světlý
a rhytmem dubna táhla píseň drozdů.
Jas naděje se do mé duše snášel,
když na tom stole v krásný čas ten sladký
já jednou první vaše psaní našel
a stokrát zlíbal jeho snivé řádky.
Ó, kde je jaro, oblohy zář bledá,
kde hyacinthů poesie bílá?!
Hle, místo nich se krucifix tu zvedá –
čí ruka sem jej asi postavila?
64
Čí ruka zláme naše štěstí asi,
až jako zemi i nás jeseň sklame?!
To divná tucha v duši mou se hlásí,
že příští jaro ani nepoznáme – –
Zřím do zahrady, v níž se večer šeří,
a příval slz mi náhle oko skalil:
jen jeden květ zbyl na růžovém keři –
a i to poupě předčasný mráz spálil!
65
Jak sloky básní mých. – –
Jak sloky básní mých jdou dnové mého žití,
jdou rhytmem posvátným, v němž nízká vášeň nelká,
že budu po letech v svém vzpomínání zříti,
jak bylo mládí mé jen poesie velká.
Jak sloky básní mých má láska roste zticha
a celé mládí mé v ní zpívá neskaleno,
dech vašich němých úst tam každým rhytmem dýchá
a v rýmech jásavých zní vaše drahé jméno.
A každá sloka má, dnem příštím nádhernější,
růst zdá se v budoucnost a zářit v časy pozdní,
že bude jedenkrát tou básní nejskvostnější,
až jako modlitba nám nad mohylou dozní.
Když němé poledne se snáší k vonným líchám
a slunce božího jas plane mlčenlivý,
tu tichou modlitbu jak požehnání slýchám,
jsem obrem vůlí svou a přec jak dítě snivý.
66
A moře bledých hvězd když v bezdno hledí řekám
a hvězdy pohledů když v očích vašich hasnou,
to ve snech horoucích já příští jitro čekám,
jež bude v žití mém zas novou slokou krásnou.
Ó velkým básníkem já dovedu se státi,
jenž zmírá požehnán a k ideálu žízní,
když vaše vzpomínka se nad mou rakev vrátí
a sloka poslední tím drahým jménem vyzní.
Tím jménem vítězným, jež v srdce budoucnosti
svým zvukem zapíše i moje jméno chudé,
že v duších milenců i nad prachem mých kostí
jak sloky básní mých dál jistě žíti bude.
67
Sloky.
Ó krásné oči, že jste lhaly,
když s touhou jsem se do vás díval
a jak se díval, díval,
svou nejkrásnější melodii zpíval –
ó krásné oči, že jste lhaly?!
Ó němá ústa, vonný květe,
hřích, nesnesl se ve váš kalich,
v ten krásný, bledý kalich,
kde spí jen motýl odříkání stálých,
ó němá ústa, vonný květe!
To světici jsem uzřel v dáli,
ta plno květů v klíně měla,
ta v očích hvězdy měla,
jas v bílých dlaních nesla rozechvělá –
to světici jsem uzřel v dáli.
68
Vy, rety, lháti nemůžete,
spíš vaše květy svadnou, svadnou,
ó bože, na vždy svadnou:
tu nekonečnou snivou pravdu vnadnou
vy, rety, lháti nemůžete!
Ó němá ústa, vonný květe,
ó krásné oči – že jste lhaly,
mé jaro, štěstí lhaly?!
To světici jsem uzřel kráčet z dáli –
vy, rety, lháti nemůžete!
69
Notturno.
Et nune, et semper!
Hvězd symfonie v nebi bledém
zní němou hudbou v naše sny
a z boje žití, jejž tu vedem,
mne zpátky volá do vesny.
V jas jejich zmizel žhavý nach,
jenž z večera plál v čele strání,
hvězd rej plá v nebes hlubinách
dnes, zítra, do skonání.
Hvězd zlatý zázrak z duše jasna
to procit’ jasem lahodným,
tak jak by vaše hlava krásná
se přivinula k prsům mým.
A v srdci mém je náhle tak,
jak polibky bych tisknul na ni
a hleděl ve váš krásný zrak
dnes, zítra, do skonání.
70
Ó cítit jen to srdce zpívat
a hvězdami v své hrudi plát,
vám do zraku se němě dívat
a zulíbat vás nastokrát!
Ó stokrát snít tu píseň zas
a dýchat vůni vašich skrání
a hladit jen váš měkký vlas
dnes, zítra, do skonání!
Ó noc ta zpívá snivá, bledá
a hasne záře zlatých hvězd –
ó tolik štěstí svět mi nedá,
bych životem vás mohl vést!
A já bych zmíral mlád a rád
jak letní noc v svém snivém plání,
bych cítil vaše líčko hřát
dnes, zítra, do skonání.
Hvězd zlatá píseň nezahyne,
ta věčně bude nebem plát,
až naše mládí jednou mine,
až budem zbožni v hrobech spát.
Až budem spát – ó duše má,
tam nezhyne má láska ani,
dál bude plát nám oběma
dnes, zítra, do skonání!
71
Solitudo.
Svět mezi námi jako přízrak stojí,
ret jeho praví: „Nevyslov to ani!“ –
a moje ústa říci se vám bojí,
Čím šťasten moh’ bych býti do skonání.
Den za dnem padá v propast věků zpátky,
v svém odříkání duch můj síly nemá,
bych vyslovil ten celý zázrak sladký –
noc zvedá se – a ústa má jsou němá.
Já horkou hlavu tisknu ve své dlaně
a na svém loži, kde jen slzím v skrytu,
se za vás, duše, v snech svých modlím maně
a marně, marně volám po soucitu.
A v polosnění denně se mi zdává,
jak zlaté snění s nebe padá tiše
a na podušky, kde spí vaše hlava,
jak sladkým kouzlem vzpomínání dýše.
72
A v polosnění volám k tobě, bože,
a srdce mé se touhou rozechvělo,
bych mohl kleknout u Jejího lože
a líbat, líbat Její vonné čelo.
A šeptat jenom: „Máš mne, duše, ráda?!
Ó pravda-li to, rci jen slovo o tom,
mně v smutek duše zoufalost se vkrádá –
ó rci jen slovo – a já zemru potom!
Já zemru potom nadšený a snivý,
když onu pravdu vyčtu z tvého oka,
když vylíbám ji ve tvých skrání divy
a vyzpívám ji duše ze hluboka!“
Noc nad mým ložem jako přízrak stojí,
tma její praví: „Nevyslov to ani!“ –
a moje duše domyslit se bojí,
čím šťasten moh’ bych býti do skonání.
Já horkou hlavu tisknu ve své dlaně,
já nechci věřit, že mé sny jsou klamné,
že dávno jste již zapomněla na ně,
že dávno jste již zapomněla na mne – –
Noc mlčí dál a já se modlím v touze:
„Ó klamu-li se, rci jen slovo o tom,
ó duše moje, jeden pohled pouze,
jen jedno slovo – a já zemru potom!“
73
Ekloga.
Ó bude jaro? Proč tak dítě zticha
a proč se vaše malá ruka chvěje,
když od západu zimní večer dýchá
a teskně zpívá píseň beznaděje?!
Ó zda-li bude? Z vašich pohledů
já za zimy je vyčíst dovedu
a z vaší dlaně, vaší na líci,
to jaro zářící.
Ó bude jaro?! Ve svých sladkých tónech
a ve svých trilcích, s melodií vřelou
ti slavíci se vzbudí na balkonech
a v duši naší vzbudí vesnu celou.
Ó zda-li bude? To mi postačí,
že z vaší ruky hřeje nejsladčí,
že v jeseni vám hoří na líci
to jaro zářící.
74
Ó bude jaro! Kterak toužně hřeje
vám v pohledech i v zaníceném líčku,
ó jak se vaše malá ruka chvěje,
ta ruka spjatá v úzkou rukavičku!
Ó zda-li bude?! Bude, duše má,
a bude snivé plát nám oběma,
mně na rtech žhavých a vám na líci,
to jaro zářící!
75
Doloroso.
Tak vrátil jsem se domů sám,
noc smutná je a nepohnutá,
mně teskno je, jak vzpomínám
a na stole plá lampa žlutá.
Den minul v mlhách zmíraje
a zmlkla hudba, shasla světla,
má celá duše smutná je
jak legenda, již dnes jste četla.
Ó to byl smích a jas a ples,
zrak davů vznícen na vás zíral –
vy nevíte to, kterak dnes
jsem rozrušen až k pláči zmíral.
V té slávě, kterou hlaholit
vy slyšíte a výš se nésti,
čím píseň má vám může být,
čím srdce mé a moje štěstí?!
76
Já měl bych mlčky v dálku jít,
dál nevěřit své lásce klamné,
já měl bych zcela šťasten být,
když pohlédnete jenom na mne.
Já měl bych věčně žehnat vám
a při tom třeba zmírat bolem – –
Mé srdce, spi, to anděl sám
šel v modlitbách svých tiše kolem!
O buďte šťastna v slávě té
a nemyslete na mé štěstí
a nevěřte, že můžete
můj marný život k nebi vznésti.
Den minul v mlhách zmíraje
a zmlkla hudba, shasla světla –
ó budoucnost má smutná je
jak legenda, již dnes jste četla.
Že proklet jsem?! Ó já to vím,
ó já to vím, mé sny jsou klamné:
víc do cesty vám nevkročím –
ó zapomeňte, duše, na mne!
To naše jaro bylo sen,
dech podzimu rve v parku jilmy –
ó modlete se k bohu jen,
by pro mou lásku odpustil mi!
77
Dvě sloky.
Ó pomyslím-li, kterak v naše snění
svět podlost svou a pohrdání mísí,
jak namáhá se lží i vřavou denní,
by roztrh’ ruce, jež jsme podali si:
já poznávám, že větší víry není
než víra ta, že celý svět nás klame,
slast největší v tom, že jsme opuštěni
a na tom světě že jen sebe máme.
78
Zimní ekloga.
To není světlo měsíce, čím mdle se lesknou ulice,
co z mraků těžké směsice plá jako přízrak hrobový,
co hoří na větvích;
to není vítr dubnový, čím zachvívá se stromoví –
ó bože, to je první sníh!
Ó to již nejsou slavíci, již v jarní noci zářící
tu v sladkých trilků tisíci jak srdce vesny jásali,
to země vzdychla jen –
a byl to povzdech zoufalý, že duše naše plakaly,
ó bože, pro tvůj zlatý sen!
A my to jaro prosnili jak palouků květ spanilý,
ó my jsme pořád věřili, že věčně mladí zůstanem,
stisk ruky stačil nám –
teď ráno míjí za ránem, mně je, jak v srdci sklamaném,
ó bože, měl bych zůstat sám!
79
Ó země přece procitne a ve své říze blankytné
máj nad krajinou zasvitne a probudí se slavíci
i květy na větvích –
ó zda to slunce zářící vám rozhřeje chlad na líci,
ó bože, jako z jara sníh?!
80
Ticho.
Ó ticho! Mlčí hvězdy a mlčí hlubiny –
kam prchla bouř mé duše, jež hřměla tolikrát?!
Jas vašich velkých očí jsem zahléd’ jediný
a cítil ruku vaši v své chvějné dlani hřát.
Ó ticho! Květy dýší, jsou rosou sperleny,
to vaše ústa dýší, spí snivá záře v nich
a zpívá nocí dlouhou svůj motiv nadšený
a ve zraku vám hoří jak v duhy paprscích.
Ó ticho! Na Madonny já myslím v modlitbách,
jak na obrazech starých jsem zřel je tajemné:
to rhytmy duše mojí a vaší tváře nach
se touhou objímají, když dlíte vedle mne.
Ó ticho! Naše touhy dál pějí nadšeny,
my oba v duši máme teď zlatou záři hvězd –
a přece hvězdy nebe tak nejsou vzdáleny,
jak naše příští štěstí v tmách nekonečných jest!
81
Sen.
Mně zdálo se, že krajem jdeme sami,
v klid vonných niv plál pohled slunce světlý,
ten kraj byl krásný, květů pln a známý
a na mezích kol plané růže kvetly.
Jak plané růže vaše líce plály
a vaše oči jako tůně v lese,
kdes v daleku se zvony rozhoupaly
a zpívaly: „Ó děti, modlete se!“
A jak jste zvedla svoje oči ke mně,
já rozrušen se k vaší tváři shýbal
a náhle s pláčem horoucně a němě
líc zardělou i vaše oči líbal – –
Mně zdálo se to – ó můj bože, zdálo:
v tom celém světe krásnějších snů není!
Ó že to v život je tak málo, málo –
já procitl jsem náhle ve svém snění.
82
Noc stála v oknech jako přízrak tmavý,
v ní plakal němě smutek snů tvých, bože,
já cítil křídla šumět u své hlavy –
to bílý anděl opouštěl mé lože.
Noc bledla v oknech a já hleděl na ni,
já hleděl na ni v zoufalství i v plese
a jejím šerem pěly zvony ranní:
„Ó za své štěstí oba modlete se!“
83
Impromptu.
Sen nejkrásnější, jejž jsem v žití prožil,
svou mladou lásku, z které jaro dýše,
já do rakve svých upomínek vložil
a denně nad ní modlívám se tiše.
Hvězd paprsky tam v letních nocích kanou
a vůně růží v jejích vlasech prodlí,
když nad tou láskou bohem požehnanou
má minulost se, bludný poutník, modlí.
84
***
Jak nebýt šťasten, když to slunce září,
když září hvězdy padající s výší
a čerstvé růže vašich krásných tváří
v mé tiché touhy dýší, dýší, dýší?!
Jak nebýt dobrý, když teď k mému loži,
kde stávala dřív Zoufalost a Bída,
se sklání jenom strážný anděl boží
a modlitby mé zjevením svým hlídá?!
Jak nebýt básník, dokud Krása žije
v svém zázraku, jejž poznat smíme sami,
a vaší rukou matka Poesie
květ nejkrásnější mlčky podává mi?!
85
Vánoční sloky.
Jak bílý přelud němý,
tichých vůní moře
blouznivý Ježíš jde zemí
a z dlaní plá mu zoře.
A v jasu vodopádech
se hvězdy za ním řítí,
země má růžový nádech,
jak bledá růže svítí.
V mdlém plápolu se skvěje
a světla po ní planou,
nebeská propast se chvěje,
hvězd kaskády z ní kanou.
Dvě rudé kvetou růže
kdes na severu v sněhu,
básník jen pochopit může
jich žár a jejich něhu.
86
V zem unavenou mrazem
svou vůni dýší žhavou,
Ježíš kdy snáší se na zem
svým zázrakem a slávou.
Dvě mladá srdce hoří
jak ohnivé ty růže,
v bouřích je, v bolestí moři
jen Ježíš najít může.
Přijď, Ježíši, a shlédni
v ta srdce rozechvělá,
v posvátný plápol je zvedni,
jenž tobě září s čela.
Ó podejte mi ruku,
má Madonno a Paní –
v žhavou těch srdcí dvou muku
se boží láska sklání.
Jak bílý přelud němý,
jak tichých vůní moře
blouznivý Ježíš jde zemí
a z dlaní plá mu zoře.
A v jasu vodopádech
se píseň má k nim řítí,
vaše tvář boží má nádech,
jak bledá růže svítí.
87
V mdlém plápolu se skvěje
a vůně na ní prodlí,
celá má bytost se chvěje
a souzvukem se modlí.
Přijď, Ježíši, a shlédni
v ta srdce rozechvělá,
v posvátný plápol je zvedni,
jenž tobě září s čela.
Má Madonno a Paní,
zem v zbožném zmírá plese,
blouznivý Ježíš jde plání,
jde Láska – modleme se!
88
V bouřné noci.
Tak, jen to srdce roztrhněte –
a vyrvete je resignaci
a vyrvete je věčně kleté,
než unaveno vykrvácí.
Já příliš hřešil každým vzletem,
jímž žití mé je posvěceno,
já rouhal se svým žhavým retem,
že vyslovil jsem vaše jméno.
V jas slávy té, kam božská jdete,
jež pro věky již vzata je mi,
květ fialek vy nevezmete,
jen zlata lesk a diadémy.
Ty fialky snad těšit mohou
vás ve chvílích, kdy sníte sama,
a v jejich vůni přeubohou.
vy nechte zmizet žití drama:
89
však ve chvíli, kdy potlesk jásá
a nadšení plá ze všech tváří,
kdy spíjí davy vaše krása
a srdce mužů vstříc vám září –
Ó vemte skvost a drahokamy
a zahoďte tu kytku chudou:
v tom davu spilém něhy klamy
líp klenoty vám slušet budou!
A zapomeňte, ono kvítí
že nemůže už rozkvést více,
že nedovedu šťasten býti,
až shasnou vaše zřítelnice.
Však až ten potlesk stichne jednou
a smutná domů vrátíte se –
snad vaše prsty květ ten zvednou,
jenž chudý vykvet’ v snů mých lese.
On voněl dál, ač zapomnělo
již srdce vaše jeho kvítí:
to není rosa, čím se skvělo –
to slzy moje na něm svítí.
Ó potom s pláčem zvedněte je
a ptejte se, co bylo dražší:
zda sláva ta, jíž svět se chvěje –
či srdce svadlé v ruce vaší.
90
A jen to srdce roztrhněte –
já v modlitbách své ruce spínám:
snad pro tu lásku, jíž teď kvete,
bůh oběma pak odpustí nám!
91
Vánoční pantoum.
Já nechci než těch květů pár
ti nésti v muce nejvyšší,
květ mrtvých jar, mé lásky žár –
ó snivý, tklivý Ježíši!
Ó snivý, tklivý Ježíši:
my přece šťastni můžeme
ti nésti v muce nejvyšší
květ Jejích snů a srdce mé!
Květ Jejích snů a srdce mé
– jak chrysanthem a rudý mák –
my přece šťastni můžeme
nést ve tvé jesle, mladí tak.
Nést ve tvé jesle, mladí tak,
svých šťastných duší pohádky
jak chrysanthem a rudý mák
a života máj přesladký.
92
A života máj přesladký
my jistě, jistě najdeme,
svých šťastných duší pohádky,
květ Jejích snů a srdce mé.
Květ Jejích snů a srdce mé
i dnešní noci v zimě té
my jistě, jistě najdeme
a máj a ráj z nich vykvete.
A máj a ráj z nich vykvete,
květ mrtvých jar, mé lásky žár
i dnešní noci v zimě té – –
Já nechci než těch květů pár!
93
Štědrovečerní sen.
Plá v oknech chrámů záře jak od Betléma z jeslí
a ruce milionů jsou v prosbách sepjaty,
mráz, který v okna moje své fantasie kreslí,
zdá do růžová chvět se a kvésti poupaty.
Všech zvonů těžká srdce jsou v hymnách rozpoutána,
všech lidí těžké duše jsou láskou spoutány
a zvonů symfonie se mění v hymnus rána
a splývá v melodii jak velké varhany.
Já pod vašimi okny teď stál jsem osamělý
a jak ta půlnoc táhla, ta půlnoc posvátná,
všech lidí těžké dumy v mé žhavé duši pěly
jak symfonie zvonů a píseň závratná.
V mém dálném rodném kraji a plání zadumanou
roh pastýřů teď zpívá i chví se krajina,
ty smutné, táhlé zvuky mé matce v duši kanou
a ona myslíc na mne své ruce sepíná.
94
Ó dobrá moje matka se za mé štěstí modlí,
když vánočních hvězd záře se chvěje nad zemí,
by všechny ostré trny, jež v srdce mé se vbodly,
v té noci požehnané teď vzkvetly růžemi.
Ó kde je štěstí moje?! Dvě přitulené hlavy
jsem pod vánočním stromem dnes viděl z večera,
krb jeden hřál sny jejich i duší souzvuk smavý
a v očích vlhkých plála jim štěstí nádhera.
A náhle na svou jizbu jsem vzpomněl zadumaný,
kde nečeká mne nikdo než bolů přesila,
kde v smutku dlouhých nocí mé krvácejí rány
a není, není ruky, jež by je chladila!
A náhle na své žití já vzpomněl beznadějné
a ptal se boha toho, jenž kráčí z Betléma,
zda jediné mé štěstí má ve své dlani chvějné,
zda přece jednou v žití nám dá je oběma – –
Tma padá na oltáře i v stromů ratolesti,
sen jistě zulíbal vám skráň vůní přesladkou – –
a pouze mně je k pláči, dvou mladých srdcí štěstí
že v žití smí nám zůstat jen smutnou pohádkou!
95
Symbolické sloky.
Když usínal jsem mdlý a unavený,
to byla noc, v níž bouře dutě hřměla,
a nudou hodin jdoucích, bez proměny
se duše moje k smrti opíjela.
Pak ve snech svých jsem flétnu slyšel z dálky
a viděl háje, petrklíč kde vzrůstá,
kde zlatá rosa padá na fialky
a milenci se líbají v svá ústa.
A když jsem procit’ nadšen oním sněním,
cos jako slunce plálo duší mojí
a zářilo to plným jasem denním,
kde na stole váš snivý portrait stojí.
96
Píseň.
V hlubinách moře závratných
jsou perly ukryty –
ó bože, mít jen jednu z nich
a tolik mít těch písní svých
tak vzácných jako perly ty!
V hlubinách lesů tajemných
sní vonné květiny –
ó bože, nežli přijde sníh,
v své duše snivých paprscích
mít jejich oddech jediný!
V hlubinách nebe zářících
plá zlaté kouzlo hvězd –
ó bože, mít tu záři jich,
když oči svoje k nim jsem zdvih’,
a v žití své je moci nést!
97
V hlubinách duše horoucích
svou lásku cítím plát –
ó bože, bože, je to hřích,
že chci ji v snivé touze tich
své milé celou vyzpívat?!
98
Slunečný den.
Dnes bylo krásně jako ve dnech března,
kdy snivá země, plna snů a touhy,
sten příštích bouří v nadšení svém nezná
a šťastna pije pohled slunce dlouhý.
Mně zdálo se, že šedé loňské sněhy
již navždy zmizí s jejích vlhkých strání,
že plno poupat s vůní jarní něhy
se přes noc snese požehnáním na ni.
Ó jaro přijde, v hlubinách tu puká
a na stráních to horečně již dýše,
jak vaše bílá, rozechvělá ruka
by na mé čelo přitiskla se tiše.
A v ulicích těch uvidí nás zase,
kde bloudili jsme do večera loni,
kde viděli jsme jarní noci v kráse
a slyšeli, jak slavičí zpěv zvoní.
99
V těch ulicích, v nichž jásot slunce věstí,
že přežijem již onu zimu lednou,
kde z vašich očí vyčet’ jsem své štěstí
a „Miluji vás!“ řekl jsem vám jednou.
Ó zpívej, duše, jak to světlo zpívá,
ó srdce, jihni, jak vzduch vlhký jihne,
vždyť slunce, slunce v hloubku tvou se dívá,
vždyť láska, láska k bohům tebe zdvihne.
A kdybys mělo svadnout s příštím jarem,
ó zemři šťastno vůní minulosti:
tys bylo velké nadšením a žárem –
tys, moje srdce, milovalo dosti!
100
Klidné sloky.
Teď rád bych zemřel: nad mým hrobem v dáli
by krásné oči jisté zaplakaly.
Já opouštěl bych s tichou vírou žití,
že šťastnějším již nelze nikdy býti.
Když tělo mé by v úzkou rakev kladli,
dvě žhavé slzy na skráň mou by padly.
A v čele mém by ještě hvězda vzplála,
kde mlčky křížem jste je požehnala.
A na mém hrobě měsíční jak světlo
by plno, plno bílých květin kvetlo.
To z mého srdce, které do závrati
i pod zemí vás bude milovati.
A pohled váš když v květy ty se snese,
mé mrtvé srdce ještě zachvěje se.
101
Resignace.
Ó je to mamo: mám-li šťasten býti,
líp zříci se všech illusí a přání,
smrt v životě a v smrti hledat žití –
a na své srdce nepomyslit ani.
V tom širém světě kvete více štěstí,
než v lásce mojí najít mohla byste,
já nesmím, ani zrak svůj výše vznésti
a skalit bolem vaše srdce čisté.
Rád zapomenu, ač to nemožno je,
rád s nebe svého strhám hvězdy zlaté,
když najdete vy jinde slunce svoje,
když větším štěstím jinde vzplápoláte.
Tou cestou žitím, kterou šli jsme spolu,
snad došli jsme již cizí na hranice,
tma chladné noci hledí s nebe dolů
a hvězdy hasnou v mraky padajíce.
102
A na hranicích stojí modla velká,
ta v zraku rudém zornice má vlčí,
den neplá pro ni, večer pro ni nelká –
a od věčnosti do věčnosti mlčí.
103
Adagio.
Ó dneska je mi smutno, smutno k pláči,
a zrak mi vlhne, na prsou to dusí,
když na minulost, která ve tmy kráčí,
když na budoucnost naši vzpomenu si.
Ta jako vása prázdná tady stojí –
čím naplníme její hloubku kletou?
Zda popelem jen žhavé lásky mojí –
či za jara v ní plané růže vzkvetou?!
Zda po letech se k oné váse vrátí
jak k hrobům světic moje srdce chudé,
zda slzami či štěstím přetékati
pak mystická ta velká vása bude?!
Ó prázdná, prázdná, prázdná tady stojí:
což, nepomyslit na to příští žití –
a beze slova po štěstí i boji
tu prázdnou vásu náhle roztříštiti?!
104
První jarní píseň.
Až prvně okno otevřete
a vzpomenete za rána,
že petrklíč již v hájích kvete
a anemony v slunných stráních,
kde vonná mlha spící na nich
je zlatým sluncem protkána;
až vlaštovky si spletou hnízda
tam pod tím oknem na římse
a v keřích, kde teď vichr hvízdá,
až slavíky zas uslyšíme,
až svitem, jenž vám v zraku dříme,
já šťasten, šťasten zachvím se
a celá země vůní jemnou,
trav oddechem a teplem svým
se bude třásti v štěstí se mnou
a dýchat, volat, vzlykat krásou
a hledět v slunce, jež je spásou
a naším bohem jediným:
105
vy pochopíte všechno štěstí,
jež nezrodí se více snad,
když do mých snů a do bolestí,
kde věcná, věčná zima byla,
kde byla noc, kde Smrt již snila,
váš pohled loni prvně pad’.
106
Štěstí.
To každé slovo, které promluvíte,
V má kouzlo vůní, jimiž květy dýší,
v něm dříme zázrak růže nerozvité
a tóny míru duše má v něm slyší.
Váš pohled mluví o lásce a ctnosti
a dusné vášně v jeho jasu není;
byť stížen hříchem, znaven minulostí –
já v očích těch vždy najdu odpuštění.
Já nejsem hoden, byste promluvila,
já nezasloužím, byste shlédla ke mně,
má minulost jen zoufalostí byla
a v dlouhých nocích proklíná mne němě.
A přece vím, že nad bohy a obry
vzrůst mohu vůlí, nadšením a vzletem,
že vaší láskou dovedu být dobrý
a neposkvrněn v denním shonu kletém.
107
Rty vaše mlčí pohnutím a chvěním,
svou němou krásou mluví ke mně v touze,
já bojím se jich dotknout políbením,
neb kouzlo jich je pro modlitby pouze.
Já kdybych věděl znavený a podlý,
že tyto rety mlčící a svaté
se v dlouhých nocích někdy za mne modlí –
já zlíbal bych je smířen nastokráte.
Ó modlete se, růže nerozvité,
jak nad hrobkami nad mou minulostí,
to každé slovo, které promluvíte,
i pohled mluví o lásce a ctnosti.
A v kathedrálách sochy Madonn stojí,
svůj těžký bol k nim bludný hříšník nese,
on bude smířen modlitbou v svém boji:
ó oči, ústa, duše – modlete se!
108
Touha.
To slovo lásky, jež jsem promluvil,
by vaše ústa řekla ke mně jednou,
než přijde bolest, jíž bych souzen byl,
než moje líce v umírání zblednou!
Být zbaven strastí, prokletí a pout,
těch, jimiž srdce věčně sklíčeno je,
v své náručí vás jednou přitisknout
a šeptat šťasten: „Na věky jsi moje!“
A potom zhynout jak těch květin dech,
co ve vlasech vám večer umírají,
a cítit ještě, kterak v smutných snech
ty krásné oči pro mé mládí lkají!
109
Píseň v jarní noci.
Je ticho, jenom hvězdy hoří
a měkká noc jde pláněmi,
v svém jásotu, jenž život tvoří,
se jaro vzbouzí pod zemí.
Ó první jarní noci vlahá,
ty snivá ženo nevinná:
má duše ještě v snění váhá
a přec již křídla rozpíná.
Ó dýchej, země probuzená,
ó plaňte hvězdy zářící,
žár života již v hloubkách stená
a probouzí se slavíci.
Já rád tu zimu dlouhou snášel,
v niž květů bylo pramálo –
a při všem přec, co v ní jsem našel,
se po jaře mi stýskalo.
110
Ó oči, které zimou dlouhou
jsme požehnáním zářily,
ó pohledněte s celou touhou
v ten úsměv jara spanilý.
Je ticho, jenom hvězdy hoří
a měkká noc jde pláněmi:
v tom snivém, tklivém tepla moři
náš smutek divem oněmí.
My budem přece zcela šťastni
jak probuzená země ta,
nám celý život bude básní,
jíž země němě rozkvétá.
A její teplo v snech a s touhou
zas najdem v srdci sklamaném:
my prosnili tu zimu dlouhou –
my věčně mladí zůstanem!
111
Melancholická nálada.
Ó kdyby nebylo těch dlouhých nocí trudných,
kdy v skalách pochyby se klidné vlny tříští,
kdy duše znavena se vzdává snů svých bludných
a člověk nevěří v svou velkou sílu příští!
Ó kdyby nebylo té touhy vzpomínání
a smutku němého, jenž v budoucnosti čeká,
těch hrobů zapadlých, k nimž myšlénka se sklání
a věčně zapírá a věčně přec se leká!
A z hrobu každého, kam minulost jsme kladli,
ta vstává příšerná a plna přeludů je,
má uplakaný zrak, květ ve vlasech má svadlý
a rukou třesoucí kams v prázdno ukazuje.
Ó prsty růžové, jež políbil jsem nyní,
vy také svadnete a schladnete v té zimě,
kdy celá přítomnost mne z minulosti viní,
a celá budoucnost když proto opouští mě?!
112
A v dlouhých večerech a v touze obrovité
a v stáří zamlklém, v mých bolestech a trudu
což nikdy čelo mé svým kouzlem neschladíte,
což věčně opuštěn a věčně smuten budu?!
Proč musí pominout, co velkým štěstím bylo,
co velkým štěstím je, proč musí býti kleto:
a když tak souzeno, by vše nás opustilo –
proč jednou na světě my vůbec poznáme to?
A když to poznáme a když to minout musí,
když marně zachytit to do svých duší chceme:
proč žijou vzpomínky a rvou nám srdce v kusy –
proč my s tím štěstím svým též záhy nezhyneme?!
113
V prvním jaře.
Dni slunečné a dnové zachmuření
svým tušením a svými nadějemi
se stále mění, stálosti v nich není
a k slunci prahnou, táhnou mladou zemí.
V tom plamenu, jenž po obloze tryská,
i v krůpějích, co zakalují nebe,
se chvěje zvěst, že vesna je už blízká,
že šťastná země ze slunce ji střebe.
A moje láska tyto jarní chvíle
v svém tušení a s náladou svou pestrou
chce pozdraviti nadšeně a mile
a snivou vesnu nazvati svou sestrou.
Neb po bouřích i po slunečném jasu
to jaro přece navrátí se světu
a moje země vydýchá svou krásu
luk oddechem a vůní lesních květů.
114
A po nadšení, po vší pochybnosti,
v nichž duše jásá a v nichž časem šílí,
já přece najdu ještě lásky dosti
a v jejím teple posvátný květ bílý.
Jen jeden paprsk, květinu jen jednu,
k níž vaše snivé pohledy se sklání,
když na té smutné cestě žitím zvednu –
já budu šťasten, šťasten do skonání.
Jen trochu tepla, jímž dlaň vaše hřeje,
když k mému čelu měkká přitiskla se:
pak ať si přijdou vichry beznaděje
a němá zima nechať přijde zase!
Ať přijde k hrobu, kam vy po skonání
květ hodíte mi ze svých vonných vlasů:
já v umírání nezakvílím ani –
ó bože, vždyť jsem v světě poznal krásu!
115
Melodie.
Jak snivá, tklivá melodie,
jak žlutý motýl nad vodami,
jenž sluncem žije, v leknínech se kryje,
má tichá láska připadá mi.
Jak melodie valčíková,
jíž kdesi v dálce klavír kvílí
a pláče znova, plno touhy chová,
mně připadá tón její milý.
A rhytmus tance plný touhy,
ten mluví štěstím, oddaností,
jen sen to pouhý, polibek je dlouhý,
má plno vůně minulosti.
Ó minulost má – smutná byla,
ó minulost má – byla krásná,
ji vykouzlila vaše ruka bílá,
zář vašich očí šťastná, jasná.
116
A její rhytmus překrásný je –
ó jak vám za něj děkovati?!
Ta melodie tolik štěstí kryje,
jak bílý květ je na souvrati.
Je jako motýl nad vodami,
jak slunce je, jež zemi zlatí,
jak valčík známý ona připadá mi –
ó jak vám za ni děkovati?!
117
Mír.
Dřív nevěřil jsem, že to může být,
by v mukách duše člověk šťasten žil,
když smutkem svým, svou oddaností syt
mír drahé duše pro vždy vykoupil.
Teď jenom s vámi mohu šťasten být,
část vašich slastí, vašich bolestí –
jak v jediný a věčný slunce svit
my věříme jen jedno ve štěstí.
A mně se zdá, že mohu šťasten být
i neštěstím a věčným smutkem svým,
když mukou tou, svůj zapomenuv klid,
jen trochu míru pro vás vykoupím.
118
Tichá láska.
Ó byla-li to slza vašich zraků,
již v těchto listech uzřel jsem se skvíti –
má poesie vzrůstá do zázraku
a nesmrtelnost se skrání jí svítí!
Ó bylo-li to vzpomenutí na mne,
čím v snění jste se pousmála tiše –
to v moje žití uštvané a klamné
sen andělů svou poesii dýše!
Tou jednou slzou, jež vám s oka skane,
vy vykoupíte moje celé žití,
tím vzpomenutím duše milované
smím věčně žíti, věčně šťasten býti.
A slovo „Sestro!“, plno harmonie,
když slovo „Bratře!“ vzbudí v duši vaší,
to nad vši vášeň v žití krásnější je
a nad šílenou je mi lásku dražší.
119
Tak v stinných hájích, v listí svadlém loni
květ anemon se z jara zvedá čistý,
v snech pološera kalichy své kloní
a rosné slzy tíží jeho listy.
A když přec slunce zabloudí k nim jednou,
jen jeden paprsk když jim skane v kvítí –
zrak nevinný ty všechny květy zvednou
a jako skvoucí moře stříbra svítí.
120
[Epilog.]
Tu knihu s jarem, květy, vlaštovkami
a s celým štěstím, které v duši mám
jak teplo slunce spící nad nivami,
vám, sestro moje, vděčně posýlám.
Jak pozdrav mládí, nadšeného krásou,
jež na zemi již ráj nám odmyká,
kde s Poesií, ženou prostovlasou,
jste probudila ve mně básníka.
Ó moje srdce bije zase prudce
a nekrvácí z hlubokých již ran,
jak k Madonně k vám zvedám svoje ruce,
štkám v modlitbách a jásám odhodlán.
Já věřím v dobro, v posvátnost a krásu
a v srdci vašem jistě najdu ji.
té lásky mé se netkne mlha času,
neb víc než život svůj vás miluji.
Vás celý svět by musil milovati
a vaši bytost vzývat hymnami,
tou bytostí se spíti do závrati
a zemřít touhou jednou za vámi.
121
Mně proto dala matka Krása žití,
bych ve své sloky vaši slávu skryl,
jas vašich snů, jenž v temno věků svítí,
bych v jásajících písních vyslovil.
Ta velká Krása pravou je nám matkou
a s duší vaší spjala srdce mé,
my její láskou posvátnou a sladkou
se poznali a věčně žijeme.
Nás nedotkne se únava a zima,
žár Umění ty mraky zaplaší,
v chrám duše mé, jež do chorálů hřímá,
jak božka jdete, duše nejdražší.
Zřím příští věky: moji rakev chudou
a srdce mého popel černavý
ti proto jednou v touze hledat budou,
že v srdci tom jste, sestro, žila vy.
A v každé sloce, která zůstane tu
jak teplo slunce v únavu a chlad,
skvost krve své já zanechávám světu,
v níž vaše jméno bude věčně plát!
122
OBSAH
[123]
Prolog7
Květiny9
Večer11
Co bude potom13
Cestou z divadla15
Sloky17
Melancholické sloky19
Doloroso21
Vzpomínka23
Požehnání25
Intimní sloky26
Smutná chvíle28
S knihou „Reliquie“29
In memoriam31
Notturno33
Modlitby34
Moje píseň písní36
V pozdním létě38
Koncem srpna40
Nad svadlou růží42
V bouřné noci44
Fialky v jeseni47
[125]
Sloky49
Noc51
Nesmrtelnost53
Píseň55
Tři sloky58
Modlitba59
Píseň61
S knihou „Růžový keř“63
Naladění64
Jak sloky básní mých66
Sloky68
Notturno70
Solitudo72
Ekloga74
Doloroso76
Dvě sloky78
Zimní ekloga79
Ticho81
Sen82
Impromptu84
Jak nebýt šťasten85
Vánoční sloky86
V bouřné noci89
Vánoční pantoum92
Štědrovečerní sen94
Symbolické sloky96
Píseň97
Slunečný den99
Klidné sloky101
Resignace102
Adagio104
První jarní píseň105
[126]
Štěstí107
Touha109
Píseň v jarní noci110
Melancholická nálada112
V prvním jaře114
Melodie116
Mír118
Tichá láska119
Epilog121
E: pk; 2004
[127]