Květiny.

Květiny.
To bylo jaro?! S chrysanthemy v ruce a ve svém klíně plno planých růží šlo duší mou, jež zmlkala již v muce, šlo srdcem mým, jež bolestí se úží. A v pokoji mém zamlklém a šerém to v staré váse vonělo a plálo, svit nebe spal tam v květech před večerem a zlato slunce na mých verších hrálo. Ó duše má, zda tušila jste taky, když trhala jste ony květy prosté, že z duše mojí zahalené v mraky to krásné jaro k nové víře vzroste? Či byla to snad vašich očí krása, jež jako slunce spala v srdcích květů, jež v smutných snech mých jako skřivan jásá a zardívá se růží vašich retů?! 9 Ó kde ta ruka, která trhala je, kde očí lesk, jenž ke květům se shýbal, bych vnořil se v něj touhou umíraje, tu drahou ruku abych líbal, líbal?! V mém pokoji, v tom zamlklém a šerém, by náhle vzplálo rudé slunce krásy, bych oddech květů dýchal před večerem a věčně hladil vaše vonné vlasy?! A květy svadnou! Jistě, jistě svadnou a ruka má je v staré verše skryje, kde s podobiznou vaší tváře vnadnou snít budou ony krásné reliquie. Jak světice, jež svoje ruce spíná, vy odejdete kamsi do daleka, noc duší mojí půjde velká, stinná – a moje srdce věčně, věčně čeká! Však mrtvou vůní z oněch, svadlých květů se do mých veršů moje mládí vrátí – a v srdci mém jak píseň jiných světů má láska bude, mrtvý fantom, spáti. 10