Píseň.

Píseň.
To byla píseň nádherná a měkká, zářivá, co plála ze hvězd nesměrna ó, kdo ji vyzpívá?! To byla píseň veliká, hvězd zázrak se v ní kryl – kdo najde v světě básníka, jenž by ji pochopil?! Ó, já jsem zpěvák toulavý, jenž od západu táh’ a u kaple se zastaví a zmlkne v modlitbách. Neb v oné kapli setmělé zřel smutnou světici, ta měla ruce z úběle a hvězdy ve kštici. 55 Neb pohled váš tam viděl plát, ó, nejsladší všech žen: ten snivý zpěvák k zemi pad’ a plakal usmířen. Ó, já jsem zpěvák toulavý, jsou lživa ústa má, mne do života únavy slast hnala neznámá. To byla píseň vášní mých, co měl jsem v nitru svém, já při těch slokách nádherných své srdce ztratil jsem. To byly sloky závratné, v jichž víru utonu – však v oné kapli posvátné jsem spatřil Madonnu. V ráz divoký ten rhytmus stich’ jak bouře nad námi, já cítil jen, že velký hřích ret sprahlý svírá mi. Ret, jenž se rouhal nejvíce, jenž lásku lhal i cit, ten vaše jméno, světice, již nesmí vyslovit. 56 A zpěvák, jemuž celá zem lží byla hlubinou, vám, duše moje, odkazem dá píseň jedinou. Ten snivý zpěvák toulavý již bude mrtev snad, leč onen rhytmus jásavý vám bude v oku plát. A bude jistě krásnější než byly písně ty, jež hříchem duši skonejší a jež jsou proklety. A bude jistě žíti dál v klid noci, v denní ruch: neb ony zpěvák vyzpíval – však tuto stvořil bůh! 57