Píseň.
To byla píseň nádherná
a měkká, zářivá,
co plála ze hvězd nesměrna
ó, kdo ji vyzpívá?!
To byla píseň veliká,
hvězd zázrak se v ní kryl –
kdo najde v světě básníka,
jenž by ji pochopil?!
Ó, já jsem zpěvák toulavý,
jenž od západu táh’
a u kaple se zastaví
a zmlkne v modlitbách.
Neb v oné kapli setmělé
zřel smutnou světici,
ta měla ruce z úběle
a hvězdy ve kštici.
55
Neb pohled váš tam viděl plát,
ó, nejsladší všech žen:
ten snivý zpěvák k zemi pad’
a plakal usmířen.
Ó, já jsem zpěvák toulavý,
jsou lživa ústa má,
mne do života únavy
slast hnala neznámá.
To byla píseň vášní mých,
co měl jsem v nitru svém,
já při těch slokách nádherných
své srdce ztratil jsem.
To byly sloky závratné,
v jichž víru utonu –
však v oné kapli posvátné
jsem spatřil Madonnu.
V ráz divoký ten rhytmus stich’
jak bouře nad námi,
já cítil jen, že velký hřích
ret sprahlý svírá mi.
Ret, jenž se rouhal nejvíce,
jenž lásku lhal i cit,
ten vaše jméno, světice,
již nesmí vyslovit.
56
A zpěvák, jemuž celá zem
lží byla hlubinou,
vám, duše moje, odkazem
dá píseň jedinou.
Ten snivý zpěvák toulavý
již bude mrtev snad,
leč onen rhytmus jásavý
vám bude v oku plát.
A bude jistě krásnější
než byly písně ty,
jež hříchem duši skonejší
a jež jsou proklety.
A bude jistě žíti dál
v klid noci, v denní ruch:
neb ony zpěvák vyzpíval –
však tuto stvořil bůh!
57