V pozdním létě.

V pozdním létě.
Snad bylo jaro, v němž jsem šťasten býval, kdy kvetl bez a ve křovinách pták svou nejkrásnější melodii zpíval, v kraj světlý chvěl se slunce měkký příval a země zřela s vírou do oblak. Mně teskno je, kdy velký měsíc bledý plá nad vodami, z kterých dýše chlad: park žloutne již a v útlých nožek sledy tam sypou stromy svadlý list svůj hnědý – ó bože můj, smím ještě býti mlád?! Já viděl z rána, jak se mlha snáší a ulehá si vlhká ke stráním, dech chladný ptáky ze snů v hnízdech plaší – smím ještě nyní věřit v lásku naši, smím doufati, že máj svůj zachráním?! Mně náhle je, jak zřel bych padat listí již na hrob svůj, kam klad’ jsem ducha sny, že října dech již v jilmech nad ním svistí a milenci sem přicházejí čísti verš na náhrobku, jenž ční předčasný. 38 Ó byl jsem mlád? Což bylo jaro vskutku? Což byla láska, štěstí, naděje? Mír zimy snad přec zažene stín smutku, květ neuvadne dívčím na živůtku a teplý krb sny mládí ohřeje. V mém krbu hasne, zima bude dlouhá, ta nebude mít slavíků ni hvězd: ó naše jaro byla báje pouhá, sníh napadne, kde mrtva spí má touha – vás k svému krbu nesmím nikdy vést! Tam v zimě jenom vichr plakat bude, tam bude Bída hřát svých rukou chlad, chlad zbude v duši, v srdci vašem, všude: ó moje písně zamlklé a chudé, ó bože můj – smím ještě býti mlád?! 39