V pozdním létě.
Snad bylo jaro, v němž jsem šťasten býval,
kdy kvetl bez a ve křovinách pták
svou nejkrásnější melodii zpíval,
v kraj světlý chvěl se slunce měkký příval
a země zřela s vírou do oblak.
Mně teskno je, kdy velký měsíc bledý
plá nad vodami, z kterých dýše chlad:
park žloutne již a v útlých nožek sledy
tam sypou stromy svadlý list svůj hnědý –
ó bože můj, smím ještě býti mlád?!
Já viděl z rána, jak se mlha snáší
a ulehá si vlhká ke stráním,
dech chladný ptáky ze snů v hnízdech plaší –
smím ještě nyní věřit v lásku naši,
smím doufati, že máj svůj zachráním?!
Mně náhle je, jak zřel bych padat listí
již na hrob svůj, kam klad’ jsem ducha sny,
že října dech již v jilmech nad ním svistí
a milenci sem přicházejí čísti
verš na náhrobku, jenž ční předčasný.
38
Ó byl jsem mlád? Což bylo jaro vskutku?
Což byla láska, štěstí, naděje?
Mír zimy snad přec zažene stín smutku,
květ neuvadne dívčím na živůtku
a teplý krb sny mládí ohřeje.
V mém krbu hasne, zima bude dlouhá,
ta nebude mít slavíků ni hvězd:
ó naše jaro byla báje pouhá,
sníh napadne, kde mrtva spí má touha –
vás k svému krbu nesmím nikdy vést!
Tam v zimě jenom vichr plakat bude,
tam bude Bída hřát svých rukou chlad,
chlad zbude v duši, v srdci vašem, všude:
ó moje písně zamlklé a chudé,
ó bože můj – smím ještě býti mlád?!
39