Večer. –

Večer. –
Ó nepromluvte, je tak blízko štěstí, že jeho teplem hřejí vaše tváře, a je tak velké, že je nelze snésti, a je tak čisté, měsíčná jak záře. Noc snivá vstává lesů na pokraji a v jejím dechu, který v hájích prodlí, teď na lučinách květy umírají a ve výkřicích vůní svých se modlí. A v šeříkových keřích, v starých sadech, ó kolik sladkých slavíků tam tluče, hvězd zlaté slzy v zářných vodopádech se spící zemi nesou do náruče. Ó nepromluvte, naše velké štěstí nás tichou hudbou líbá v čela žhavá, je velké tak, že nemožno je snésti, a svaté tak, jak drahá vaše hlava. 11 Mé zářné touhy hvězdy padající teď vodopádem letí do neznáma, jsou posvátny – a nesmím vám to říci, že jejich svátost vzkřísila jste sama! Ó nechte mne, jsou slavíci v mé duši, jsou nekonečnou probuzeni touhou, ti vaši bytost nadpozemskou tuší a v symfoniích lkají nocí dlouhou. Ó moci svadnout tiše tak a plaše, jak ve výkřicích vůní vadne kvítí – ó nepromluvte, pláče štěstí naše, že nesmí věčné jak má láska býti! 12