Jak sloky básní mých. – –

Jaroslav Kvapil

Jak sloky básní mých. – –
Jak sloky básní mých jdou dnové mého žití, jdou rhytmem posvátným, v němž nízká vášeň nelká, že budu po letech v svém vzpomínání zříti, jak bylo mládí mé jen poesie velká. Jak sloky básní mých má láska roste zticha a celé mládí mé v ní zpívá neskaleno, dech vašich němých úst tam každým rhytmem dýchá a v rýmech jásavých zní vaše drahé jméno. A každá sloka má, dnem příštím nádhernější, růst zdá se v budoucnost a zářit v časy pozdní, že bude jedenkrát tou básní nejskvostnější, až jako modlitba nám nad mohylou dozní. Když němé poledne se snáší k vonným líchám a slunce božího jas plane mlčenlivý, tu tichou modlitbu jak požehnání slýchám, jsem obrem vůlí svou a přec jak dítě snivý. 66 A moře bledých hvězd když v bezdno hledí řekám a hvězdy pohledů když v očích vašich hasnou, to ve snech horoucích já příští jitro čekám, jež bude v žití mém zas novou slokou krásnou. Ó velkým básníkem já dovedu se státi, jenž zmírá požehnán a k ideálu žízní, když vaše vzpomínka se nad mou rakev vrátí a sloka poslední tím drahým jménem vyzní. Tím jménem vítězným, jež v srdce budoucnosti svým zvukem zapíše i moje jméno chudé, že v duších milenců i nad prachem mých kostí jak sloky básní mých dál jistě žíti bude. 67