Jak sloky básní mých. – –
Jak sloky básní mých jdou dnové mého žití,
jdou rhytmem posvátným, v němž nízká vášeň nelká,
že budu po letech v svém vzpomínání zříti,
jak bylo mládí mé jen poesie velká.
Jak sloky básní mých má láska roste zticha
a celé mládí mé v ní zpívá neskaleno,
dech vašich němých úst tam každým rhytmem dýchá
a v rýmech jásavých zní vaše drahé jméno.
A každá sloka má, dnem příštím nádhernější,
růst zdá se v budoucnost a zářit v časy pozdní,
že bude jedenkrát tou básní nejskvostnější,
až jako modlitba nám nad mohylou dozní.
Když němé poledne se snáší k vonným líchám
a slunce božího jas plane mlčenlivý,
tu tichou modlitbu jak požehnání slýchám,
jsem obrem vůlí svou a přec jak dítě snivý.
66
A moře bledých hvězd když v bezdno hledí řekám
a hvězdy pohledů když v očích vašich hasnou,
to ve snech horoucích já příští jitro čekám,
jež bude v žití mém zas novou slokou krásnou.
Ó velkým básníkem já dovedu se státi,
jenž zmírá požehnán a k ideálu žízní,
když vaše vzpomínka se nad mou rakev vrátí
a sloka poslední tím drahým jménem vyzní.
Tím jménem vítězným, jež v srdce budoucnosti
svým zvukem zapíše i moje jméno chudé,
že v duších milenců i nad prachem mých kostí
jak sloky básní mých dál jistě žíti bude.
67