Noc.

Noc.
Noc nepohnutá jako motýl tmavý se snáší níž a víří kol mé hlavy. V své ticho halí každý výkřik lidský a u mých oken zastaví se vždycky. K vám jistě hudbou zbožných snů se nese, v nichž oddychujíc tiše modlíte se. A ke mně oknem jako přízrak hledí, je záhadná a prázdna odpovědi. A ke mně denně s úzkostí se vrací, když v svitu lampy sedám ke své práci. Jak často stála ve svém smutku plachém zde nad mým stolem prsa úžíc strachem! Jak často řekla: „Hřích tvou duší letí a já jsem Smrt – ó, pojď mi do objetí!“ 51 Teď dlí zas v okně a já hledím na ni, však talisman mne před ní divem chrání. V mou dlouhou práci, v myšlének mých tíži váš snivý portrait požehnáním shlíží. Váš snivý portrait, krásná hlava bledá – ta v strachu noci hynouti mi nedá. A stokrát zvednu hlavu od své práce k těm zářným očím, jež zří na mne sladce. A stokrát hledím na ty ruce spjaté, jež k bílým skráním, přitisknuty máte. A stokrát hlavu nad portraitem shýbám, když šíleně ta němá ústa líbám. Ó, nedivte se, noc že v okně stojí a modlitbu tu přerušit se bojí. Ó, nedivte se, že tam němá prodlí – můj strážný anděl v snech se za mne modlí! 52