Noc.
Noc nepohnutá jako motýl tmavý
se snáší níž a víří kol mé hlavy.
V své ticho halí každý výkřik lidský
a u mých oken zastaví se vždycky.
K vám jistě hudbou zbožných snů se nese,
v nichž oddychujíc tiše modlíte se.
A ke mně oknem jako přízrak hledí,
je záhadná a prázdna odpovědi.
A ke mně denně s úzkostí se vrací,
když v svitu lampy sedám ke své práci.
Jak často stála ve svém smutku plachém
zde nad mým stolem prsa úžíc strachem!
Jak často řekla: „Hřích tvou duší letí
a já jsem Smrt – ó, pojď mi do objetí!“
51
Teď dlí zas v okně a já hledím na ni,
však talisman mne před ní divem chrání.
V mou dlouhou práci, v myšlének mých tíži
váš snivý portrait požehnáním shlíží.
Váš snivý portrait, krásná hlava bledá –
ta v strachu noci hynouti mi nedá.
A stokrát zvednu hlavu od své práce
k těm zářným očím, jež zří na mne sladce.
A stokrát hledím na ty ruce spjaté,
jež k bílým skráním, přitisknuty máte.
A stokrát hlavu nad portraitem shýbám,
když šíleně ta němá ústa líbám.
Ó, nedivte se, noc že v okně stojí
a modlitbu tu přerušit se bojí.
Ó, nedivte se, že tam němá prodlí –
můj strážný anděl v snech se za mne modlí!
52