Co bude potom?

Jaroslav Kvapil

Co bude potom?
Co bude potom – nač se ptát?! Já do své duše nebe skryl a ve svou píseň láskou jat jsem paprsk krásy zachytil. Já v žití třeba chvíli snad byl šťasten vaším pohledem: tak zbožný poutník zmírá rád, když zaslíbenou viděl zem. A květ, jenž z rána počal kvést pln divné krásy záhadné, když večer je a plno hvězd, rád v dívčích vlasech uvadne. Co bude potom, duše má?! My zřeli v mrak i ve světlo – však snivé jaro oběma nám v tichém štěstí dokvetlo. 13 Ó viďte, ať již k retu ret či ruce jen si stiskneme, my toho štěstí zlatý květ přec do své duše skryjeme. Ať věčným štěstí naše je či dohasne nám za chvíli: my sladké jeho naděje přec jednou v žití užili. A šťastni, že ji smíme nést si do všech žití výkřiků a věřit v noc, jež plna hvězd a plna sladkých slavíků. 14