[Prolog.]

Jaroslav Kvapil

[Prolog.]
Kde je naše štěstí? Na perutích touhy, v rozmarech a slávě dávno jsem je hledal: do mé smutné duše celý život dlouhý v modlitbách i vášních přec mi štěstí nedal. Ale v kathedrále duše, která stená, vaše drahé srdce stálo na oltáři, jako vzácná vása bohem posvěcená zadumaným chrámem v barvách nebes září. Madonny v tom chrámě zázračném a snivém do modliteb spjaly svoje bílé dlaně, na obrazech starých pohnutím a divem světice tam štíhlé zvedají své skráně. Jako vzácná vása bohem požehnaná vaše drahé srdce hoří na oltáři a květ srdce mého jako růže planá v kalichu tom božím voní v světel záři. [7] A květ srdce mého kvete náhle divem při chorálu varhan, jenž se chrámem valí, v rhytmu mojí hymny velebném a snivém Madonny své ruce do modliteb spjaly. Je mi, jakbych z hrobky zapadlé a tmavé vzkříšen boží láskou měl se k nebi vznésti při modlitbách světic, které lkají Ave: duše má a touho – je to naše štěstí?! 8