[Prolog.]
Kde je naše štěstí? Na perutích touhy,
v rozmarech a slávě dávno jsem je hledal:
do mé smutné duše celý život dlouhý
v modlitbách i vášních přec mi štěstí nedal.
Ale v kathedrále duše, která stená,
vaše drahé srdce stálo na oltáři,
jako vzácná vása bohem posvěcená
zadumaným chrámem v barvách nebes září.
Madonny v tom chrámě zázračném a snivém
do modliteb spjaly svoje bílé dlaně,
na obrazech starých pohnutím a divem
světice tam štíhlé zvedají své skráně.
Jako vzácná vása bohem požehnaná
vaše drahé srdce hoří na oltáři
a květ srdce mého jako růže planá
v kalichu tom božím voní v světel záři.
[7]
A květ srdce mého kvete náhle divem
při chorálu varhan, jenž se chrámem valí,
v rhytmu mojí hymny velebném a snivém
Madonny své ruce do modliteb spjaly.
Je mi, jakbych z hrobky zapadlé a tmavé
vzkříšen boží láskou měl se k nebi vznésti
při modlitbách světic, které lkají Ave:
duše má a touho – je to naše štěstí?!
8