Koncem srpna.

Jaroslav Kvapil

Koncem srpna.
Park zvolna žloutne, listí akácií se tiše snáší svadlé ku pěšinám a v chladu jitra, jenž se v duši vpíjí, se na minulé jaro rozpomínám. A tuším podzim, který přijde v krátku, by chladný strach zas do mé duše vlákal: dnes ráno zřel jsem v parku na sedátku zjev žebráka, ten vetchý byl a plakal. A mně se zdálo, jak tu seděl zničen, že myšlének se vlastních náhle bojí, já hleděl na něj ustrašen a sklíčen jak na sebe a na budoucnost svoji. Jak na tu příští smutnou zimu dlouhou, jak na hrob štěstí, jež mi život nedal – ó tady sedí, kde já kdysi s touhou vás tolikráte v sladkém jaře hledal – – 40 Vy za chvílí snad půjdete též tudy, kde na sedátku, chvějné ruce spjaté, ten stařec sedí znavený a chudý, a dobrotiva almužnu mu dáte. A mne to táhlo, jak bych jeho ruce měl v hořkém pláči ke svým ústům vznésti, tu šedou hlavu zulíbati prudce – vždyť tušil jsem v něm svoje příští štěstí! 41