Tichá láska.

Jaroslav Kvapil

Tichá láska.
Ó byla-li to slza vašich zraků, již v těchto listech uzřel jsem se skvíti – má poesie vzrůstá do zázraku a nesmrtelnost se skrání jí svítí! Ó bylo-li to vzpomenutí na mne, čím v snění jste se pousmála tiše – to v moje žití uštvané a klamné sen andělů svou poesii dýše! Tou jednou slzou, jež vám s oka skane, vy vykoupíte moje celé žití, tím vzpomenutím duše milované smím věčně žíti, věčně šťasten býti. A slovo „Sestro!“, plno harmonie, když slovo „Bratře!“ vzbudí v duši vaší, to nad vši vášeň v žití krásnější je a nad šílenou je mi lásku dražší. 119 Tak v stinných hájích, v listí svadlém loni květ anemon se z jara zvedá čistý, v snech pološera kalichy své kloní a rosné slzy tíží jeho listy. A když přec slunce zabloudí k nim jednou, jen jeden paprsk když jim skane v kvítí – zrak nevinný ty všechny květy zvednou a jako skvoucí moře stříbra svítí. 120