Melancholická nálada.

Jaroslav Kvapil

Melancholická nálada.
Ó kdyby nebylo těch dlouhých nocí trudných, kdy v skalách pochyby se klidné vlny tříští, kdy duše znavena se vzdává snů svých bludných a člověk nevěří v svou velkou sílu příští! Ó kdyby nebylo té touhy vzpomínání a smutku němého, jenž v budoucnosti čeká, těch hrobů zapadlých, k nimž myšlénka se sklání a věčně zapírá a věčně přec se leká! A z hrobu každého, kam minulost jsme kladli, ta vstává příšerná a plna přeludů je, má uplakaný zrak, květ ve vlasech má svadlý a rukou třesoucí kams v prázdno ukazuje. Ó prsty růžové, jež políbil jsem nyní, vy také svadnete a schladnete v té zimě, kdy celá přítomnost mne z minulosti viní, a celá budoucnost když proto opouští mě?! 112 A v dlouhých večerech a v touze obrovité a v stáří zamlklém, v mých bolestech a trudu což nikdy čelo mé svým kouzlem neschladíte, což věčně opuštěn a věčně smuten budu?! Proč musí pominout, co velkým štěstím bylo, co velkým štěstím je, proč musí býti kleto: a když tak souzeno, by vše nás opustilo – proč jednou na světě my vůbec poznáme to? A když to poznáme a když to minout musí, když marně zachytit to do svých duší chceme: proč žijou vzpomínky a rvou nám srdce v kusy – proč my s tím štěstím svým též záhy nezhyneme?! 113