Zimní ekloga.

Jaroslav Kvapil

Zimní ekloga.
To není světlo měsíce, čím mdle se lesknou ulice, co z mraků těžké směsice plá jako přízrak hrobový, co hoří na větvích; to není vítr dubnový, čím zachvívá se stromoví – ó bože, to je první sníh! Ó to již nejsou slavíci, již v jarní noci zářící tu v sladkých trilků tisíci jak srdce vesny jásali, to země vzdychla jen – a byl to povzdech zoufalý, že duše naše plakaly, ó bože, pro tvůj zlatý sen! A my to jaro prosnili jak palouků květ spanilý, ó my jsme pořád věřili, že věčně mladí zůstanem, stisk ruky stačil nám – teď ráno míjí za ránem, mně je, jak v srdci sklamaném, ó bože, měl bych zůstat sám! 79 Ó země přece procitne a ve své říze blankytné máj nad krajinou zasvitne a probudí se slavíci i květy na větvích – ó zda to slunce zářící vám rozhřeje chlad na líci, ó bože, jako z jara sníh?! 80