Naladění.

Jaroslav Kvapil

Naladění.
Zas vidím kraje, kde jsem o vás sníval, když jimi Jaro jako dítě bosé šlo při písních, jež zpíval světla příval, a na sta květin v hájích budilo se. To na mém stole hyacinthy kvetly, hnizd plno bylo v lůně našich hvozdů, zrak oblohy byl nadšený a světlý a rhytmem dubna táhla píseň drozdů. Jas naděje se do mé duše snášel, když na tom stole v krásný čas ten sladký já jednou první vaše psaní našel a stokrát zlíbal jeho snivé řádky. Ó, kde je jaro, oblohy zář bledá, kde hyacinthů poesie bílá?! Hle, místo nich se krucifix tu zvedá – čí ruka sem jej asi postavila? 64 Čí ruka zláme naše štěstí asi, až jako zemi i nás jeseň sklame?! To divná tucha v duši mou se hlásí, že příští jaro ani nepoznáme – – Zřím do zahrady, v níž se večer šeří, a příval slz mi náhle oko skalil: jen jeden květ zbyl na růžovém keři – a i to poupě předčasný mráz spálil! 65