V bouřné noci.

V bouřné noci.
Snad poslední je píseň tato, již v pozdní noci píši vám, než všechno, všechno, co mi svato, v hrob resignace pochovám. Bol falešný to věru není, co zachvěl náhle srdcem mým, když pomyslil jsem v rozechvění, že snad vás víckrát neuzřím. Den poslední snad přijde zítra jak strašlivý a nutný soud a přinutí mne, z hloubi nitra si mladé srdce vytrhnout. Smrt čeká snad, až vrhnu sebe sám dobrovolně v její klín svou vinou dohnán, ztrativ nebe – a zmíraje přec prost jsa vin. 44 Ta shladí s čela každou vrásku svým klidem v době nejbližší a život můj, mou žhavou lásku, svou bez tvárností utiší. Vím, že to jen kletba bude, pláč výčitek, hřích zašlých let, co do hrobu k mé rakvi chudé mi chladnou hlinou hodí svět. Ač zůstane to na té zemi již památce mé prokleté: vy přece, drahá, odpusťte mi a vy se za mne modlete! A nechať celý svět se rouhá mých písní smutné světici: ó věřte mi, mé lásky touha přec byla čistá, zářící. Hřích nedotknul se její krásy, hřích nezachvěl v ní duší mou, v žár snů jsem skryl ji pro vše časy jak zázračný květ před zimou. Mé písně možná zmlknou záhy jak rozmar prchlé vteřiny – vy, cherube můj svatý, drahý, můj odkaz vemte jediný! 45 Tož víru onu, která zruší v té knize kletby mnohý Iist: že umíral jsem dobrý duší, že umíral jsem srdcem čist. 46