Vzpomínka.

Jaroslav Kvapil

Vzpomínka.
Ó škoda let, jež prchla kdysi kams v neznámou a mrtvou dál, v nichž vaší drahé tváře rysy jsem neuzřel a nepoznal. Ó minulosti smutné žalmy, z nich vane bol a hrobů chlad: mně líto snů, jež život vzal mi, kdy nesměl jsem vás, drahá, znát. To neděsí mne, co se stane zde v životě mém na zemi, až vaše srdce milované proud toho světa urve mi: já přece chvíli skrýval v duši ten nejkrásnější mládí sen – a vaše srdce, vím, se vzruší, až padnu v dálce unaven. 23 Leč toho je mi líto světla, v němž naše srdce potají jak opuštěné růže kvetla, jež dlouho tak se neznají. A na kraj padá večer stmělý – ó divokých to bolů tíž, že květy ty se teprv zřely, když uvadnouti měly již! 24