Vzpomínka.
Ó škoda let, jež prchla kdysi
kams v neznámou a mrtvou dál,
v nichž vaší drahé tváře rysy
jsem neuzřel a nepoznal.
Ó minulosti smutné žalmy,
z nich vane bol a hrobů chlad:
mně líto snů, jež život vzal mi,
kdy nesměl jsem vás, drahá, znát.
To neděsí mne, co se stane
zde v životě mém na zemi,
až vaše srdce milované
proud toho světa urve mi:
já přece chvíli skrýval v duši
ten nejkrásnější mládí sen –
a vaše srdce, vím, se vzruší,
až padnu v dálce unaven.
23
Leč toho je mi líto světla,
v němž naše srdce potají
jak opuštěné růže kvetla,
jež dlouho tak se neznají.
A na kraj padá večer stmělý –
ó divokých to bolů tíž,
že květy ty se teprv zřely,
když uvadnouti měly již!
24