Koncem srpna.
Park zvolna žloutne, listí akácií
se tiše snáší svadlé ku pěšinám
a v chladu jitra, jenž se v duši vpíjí,
se na minulé jaro rozpomínám.
A tuším podzim, který přijde v krátku,
by chladný strach zas do mé duše vlákal:
dnes ráno zřel jsem v parku na sedátku
zjev žebráka, ten vetchý byl a plakal.
A mně se zdálo, jak tu seděl zničen,
že myšlének se vlastních náhle bojí,
já hleděl na něj ustrašen a sklíčen
jak na sebe a na budoucnost svoji.
Jak na tu příští smutnou zimu dlouhou,
jak na hrob štěstí, jež mi život nedal –
ó tady sedí, kde já kdysi s touhou
vás tolikráte v sladkém jaře hledal – –
40
Vy za chvílí snad půjdete též tudy,
kde na sedátku, chvějné ruce spjaté,
ten stařec sedí znavený a chudý,
a dobrotiva almužnu mu dáte.
A mne to táhlo, jak bych jeho ruce
měl v hořkém pláči ke svým ústům vznésti,
tu šedou hlavu zulíbati prudce –
vždyť tušil jsem v něm svoje příští štěstí!
41