Večer. –
Ó nepromluvte, je tak blízko štěstí,
že jeho teplem hřejí vaše tváře,
a je tak velké, že je nelze snésti,
a je tak čisté, měsíčná jak záře.
Noc snivá vstává lesů na pokraji
a v jejím dechu, který v hájích prodlí,
teď na lučinách květy umírají
a ve výkřicích vůní svých se modlí.
A v šeříkových keřích, v starých sadech,
ó kolik sladkých slavíků tam tluče,
hvězd zlaté slzy v zářných vodopádech
se spící zemi nesou do náruče.
Ó nepromluvte, naše velké štěstí
nás tichou hudbou líbá v čela žhavá,
je velké tak, že nemožno je snésti,
a svaté tak, jak drahá vaše hlava.
11
Mé zářné touhy hvězdy padající
teď vodopádem letí do neznáma,
jsou posvátny – a nesmím vám to říci,
že jejich svátost vzkřísila jste sama!
Ó nechte mne, jsou slavíci v mé duši,
jsou nekonečnou probuzeni touhou,
ti vaši bytost nadpozemskou tuší
a v symfoniích lkají nocí dlouhou.
Ó moci svadnout tiše tak a plaše,
jak ve výkřicích vůní vadne kvítí –
ó nepromluvte, pláče štěstí naše,
že nesmí věčné jak má láska býti!
12