Květiny.
To bylo jaro?! S chrysanthemy v ruce
a ve svém klíně plno planých růží
šlo duší mou, jež zmlkala již v muce,
šlo srdcem mým, jež bolestí se úží.
A v pokoji mém zamlklém a šerém
to v staré váse vonělo a plálo,
svit nebe spal tam v květech před večerem
a zlato slunce na mých verších hrálo.
Ó duše má, zda tušila jste taky,
když trhala jste ony květy prosté,
že z duše mojí zahalené v mraky
to krásné jaro k nové víře vzroste?
Či byla to snad vašich očí krása,
jež jako slunce spala v srdcích květů,
jež v smutných snech mých jako skřivan jásá
a zardívá se růží vašich retů?!
9
Ó kde ta ruka, která trhala je,
kde očí lesk, jenž ke květům se shýbal,
bych vnořil se v něj touhou umíraje,
tu drahou ruku abych líbal, líbal?!
V mém pokoji, v tom zamlklém a šerém,
by náhle vzplálo rudé slunce krásy,
bych oddech květů dýchal před večerem
a věčně hladil vaše vonné vlasy?!
A květy svadnou! Jistě, jistě svadnou
a ruka má je v staré verše skryje,
kde s podobiznou vaší tváře vnadnou
snít budou ony krásné reliquie.
Jak světice, jež svoje ruce spíná,
vy odejdete kamsi do daleka,
noc duší mojí půjde velká, stinná –
a moje srdce věčně, věčně čeká!
Však mrtvou vůní z oněch, svadlých květů
se do mých veršů moje mládí vrátí –
a v srdci mém jak píseň jiných světů
má láska bude, mrtvý fantom, spáti.
10