Sen.
Mně zdálo se, že krajem jdeme sami,
v klid vonných niv plál pohled slunce světlý,
ten kraj byl krásný, květů pln a známý
a na mezích kol plané růže kvetly.
Jak plané růže vaše líce plály
a vaše oči jako tůně v lese,
kdes v daleku se zvony rozhoupaly
a zpívaly: „Ó děti, modlete se!“
A jak jste zvedla svoje oči ke mně,
já rozrušen se k vaší tváři shýbal
a náhle s pláčem horoucně a němě
líc zardělou i vaše oči líbal – –
Mně zdálo se to – ó můj bože, zdálo:
v tom celém světe krásnějších snů není!
Ó že to v život je tak málo, málo –
já procitl jsem náhle ve svém snění.
82
Noc stála v oknech jako přízrak tmavý,
v ní plakal němě smutek snů tvých, bože,
já cítil křídla šumět u své hlavy –
to bílý anděl opouštěl mé lože.
Noc bledla v oknech a já hleděl na ni,
já hleděl na ni v zoufalství i v plese
a jejím šerem pěly zvony ranní:
„Ó za své štěstí oba modlete se!“
83