Štědrovečerní sen.
Plá v oknech chrámů záře jak od Betléma z jeslí
a ruce milionů jsou v prosbách sepjaty,
mráz, který v okna moje své fantasie kreslí,
zdá do růžová chvět se a kvésti poupaty.
Všech zvonů těžká srdce jsou v hymnách rozpoutána,
všech lidí těžké duše jsou láskou spoutány
a zvonů symfonie se mění v hymnus rána
a splývá v melodii jak velké varhany.
Já pod vašimi okny teď stál jsem osamělý
a jak ta půlnoc táhla, ta půlnoc posvátná,
všech lidí těžké dumy v mé žhavé duši pěly
jak symfonie zvonů a píseň závratná.
V mém dálném rodném kraji a plání zadumanou
roh pastýřů teď zpívá i chví se krajina,
ty smutné, táhlé zvuky mé matce v duši kanou
a ona myslíc na mne své ruce sepíná.
94
Ó dobrá moje matka se za mé štěstí modlí,
když vánočních hvězd záře se chvěje nad zemí,
by všechny ostré trny, jež v srdce mé se vbodly,
v té noci požehnané teď vzkvetly růžemi.
Ó kde je štěstí moje?! Dvě přitulené hlavy
jsem pod vánočním stromem dnes viděl z večera,
krb jeden hřál sny jejich i duší souzvuk smavý
a v očích vlhkých plála jim štěstí nádhera.
A náhle na svou jizbu jsem vzpomněl zadumaný,
kde nečeká mne nikdo než bolů přesila,
kde v smutku dlouhých nocí mé krvácejí rány
a není, není ruky, jež by je chladila!
A náhle na své žití já vzpomněl beznadějné
a ptal se boha toho, jenž kráčí z Betléma,
zda jediné mé štěstí má ve své dlani chvějné,
zda přece jednou v žití nám dá je oběma – –
Tma padá na oltáře i v stromů ratolesti,
sen jistě zulíbal vám skráň vůní přesladkou – –
a pouze mně je k pláči, dvou mladých srdcí štěstí
že v žití smí nám zůstat jen smutnou pohádkou!
95