Píseň v jarní noci.
Je ticho, jenom hvězdy hoří
a měkká noc jde pláněmi,
v svém jásotu, jenž život tvoří,
se jaro vzbouzí pod zemí.
Ó první jarní noci vlahá,
ty snivá ženo nevinná:
má duše ještě v snění váhá
a přec již křídla rozpíná.
Ó dýchej, země probuzená,
ó plaňte hvězdy zářící,
žár života již v hloubkách stená
a probouzí se slavíci.
Já rád tu zimu dlouhou snášel,
v niž květů bylo pramálo –
a při všem přec, co v ní jsem našel,
se po jaře mi stýskalo.
110
Ó oči, které zimou dlouhou
jsme požehnáním zářily,
ó pohledněte s celou touhou
v ten úsměv jara spanilý.
Je ticho, jenom hvězdy hoří
a měkká noc jde pláněmi:
v tom snivém, tklivém tepla moři
náš smutek divem oněmí.
My budem přece zcela šťastni
jak probuzená země ta,
nám celý život bude básní,
jíž země němě rozkvétá.
A její teplo v snech a s touhou
zas najdem v srdci sklamaném:
my prosnili tu zimu dlouhou –
my věčně mladí zůstanem!
111