Bubliny.
Sestro, která stíháš tichým dětským okem
barev hru a jásot v kráse bubliny,
nemůžeš mne chápat, v smutku přehlubokém
proč jsem zadíval se v ples tvůj dětinný!
Po triumfech mládí, potlesku a slávě
ptám se sama sebe, co mi zbývá teď –
a tvé lesklé světy, které tvoříš hravě,
prchají a hasnou tomu v odpověď.
Zřel jsem vše jen chvíli, v potlesku a hluku,
slunce na všem plálo, barvou zastřiklo –
ale než jsem vztáhl po té kráse ruku,
všechno beze stopy navždy uniklo.
[37]
Oč jsi blaženější ve svých hříčkách, dítě,
nechtíc, by ta krása věcně trvala!
Oč jsi pravdivější! Chvíle spokojí tě,
v které bublina tvá vzduchem zaplála...
Hrej si, sestro moje! Hleď, jak barvy hrají!
V úsměvech je stíhej čistým zrakem svým,
rozviň jejich rytmus, jímžto unikají,
zírej v jejich velkost – ale nevěř jim!
1896.
38