Causerie o vzpomínkách.
Karlu Šípkovi.
Kus memoirů – bože, to se řekne
a hezky o tom přemýšlí se snad,
jak lahodí to, v básní formě pěkné
si na minulost svoji vzpomínat.
Leč vezmi péro, ptej se sebe sama:
„Co touto slokou mohu vlastně říc’?“ –
a uvidíš, že svět je panorama,
kde pro všechno pak nezachytíš nic.
Neb všechno to, co v světe žijeme tu,
buď banální jest nebo intimní,
ať žijeme to v klamu jarních květů
či v resignaci krásy podzimní.
[57]
Já nežil vášní a já mlád jsem posud,
víc hrdých plánů nežli činů mám,
mne mimořádných bouří šetřil osud –
co tedy svěřit těmto vzpomínkám?
Kus přítomnosti! V této ranní chvíli,
kdy moje péro verše píše tu,
mně pod oknem keř růží kvete bílý,
a ptáci pějí nad ním v přeletu,
a v dálce lesy modrají se moje,
a nad nimi plá světlá obloha –
ó jitro, jitro, v zářné sloky tvoje
co říci chce má sloka ubohá?
Hle, na mém stolku leží lístek malý,
a oči mé v něm čísti nestačí,
ten časně ráno přišel ke mně z dáli
a mluvil ke mne básní nejsladší.
V něm byla vůně, dívčích prstů vůně,
a z jeho řádek zářil touhy vděk,
v něm bylo všechno, po čem srdce stůně,
a na tisíce sladkých hubiček.
Ó příteli, co v mládí žijeme tu,
je pro veřejnost příliš intimní,
ať voní to jen klamem jarních květů
či zůstane až v krásu podzimní.
58
Já nežil vášní a já mlád jsem posud,
víc hrdých plánů nežli činů mám,
mně přec jen štěstím prohřál žití osud –
co tedy svěřit těmto vzpomínkám?
Hle, na mém stolku malý lístek leží,
a z jeho řádek září touhy vděk,
v něm všechno je, co vyzpívat lze stěží,
a na tisíce sladkých hubiček.
Ó příteli, zde mlčí láska zbožná,
v níž plno záře svítí rozlito:
to nevystačí v memoirech možná –
však srdci mému pro vždy stačí to!
V létě 1892.
59