Jaromíru Boreckému.
Víš, drahý hochu, kterak slunce plálo,
když za rána jsme hrdi vyjeli?
Sto motýlů se v květech kolébalo,
a málo bázně, věru, bázně málo
nám teplá srdce tisklo, příteli!
Jak nezasmát se v onen východ žhavý,
když plno perel měly květy trávy –
a když se stíny táhly v lesů kout,
jak z plna hrdla, pyšně nevzkřiknout?
To bylo jitro! Ještě po letech
nás bude hřáti teplý jeho dech,
a do slok svěžích jistě se nám vrátí,
až na tu jízdu budem vzpomínati.
[62]
Páž z ocele a v duších vůli obří
a v srdcích jak když květů nastele –
my přec jen byli nadšení a dobří
a bojovat jsme chtěli vesele!
Víš, celá všednost jak nám k smíchu byla,
a jak nám líce rudly do krve,
když matka Krása, veliká a bílá,
nás políbila v ústa poprvé?
Můj drahý hochu! Dal jsi s bohem rokům,
kdy bořili jsme moudrý světa řád?
Číš poesie kypí dále přeci,
v sny básníků jdou žebráci i reci –
a vypaseným filistrům a mlokům
se v děrách dobře daří posavad.
Číš poesie, viď, ta nevyschla nám,
byť bledé nebe prahlo polednem –
pojď, na vzdory těm bojujícím stranám
dnes bratrsky ji zase pozvednem!
Tak mnohý z nás už cestou pad’ a ztich’,
čert jiného vzal nebo štěstí slepé –
ó pověz, hochu, při těch přípitcích
zda nad lásku nás blažilo cos lépe?
A náš-li prapor za jitra byl bílý,
a měl’s-li tehdy celé srdce mé,
63
my bělost jeho jistě nezradili
a svorně pod ním dále jedeme.
Tak jistě cítím, že se tiskneš ke mně,
ať svírám pěst či perlící se číš –
a oběma nám celá kvete země,
a Láska s Krásou oba líbá jemně,
a z jitra jedem novým jitrům blíž.
Už mnohý mlok se po ta léta splet’
a mnohý ještě zrakem po nás střílí –
máš na krku ten vzácný amulet,
jejž svorně jsme si tenkrát zavěsili?
„Víš, vyšel z ohně nesmrtelné Krásy
a z vůle její na pout byl nám dán
a na prsou hřál jako dívčí vlasy,
neb svatou Láskou byl prý dotýkán.
Rci, básníku, zda možno zradit jej,
když všední hlupství hodlá kupčit s námi?
Jen zpívat, líbat byl náš obyčej,
rvát s filistry se písní kaskádami,
vše zbožňovat, co směje se a září,
vše pošlapat, co v bahně mohlo růst,
vše překonat, co pro zisk jen se daří,
a čerpat sílu, opojit se kvítím,
ať z toho světa, který kypí žitím,
ať z knihy básní, s měkkých ženských úst.
64
Ba, drahý hochu, my jsme milovali,
a toho citu nedotkne se změna:
nám v dlouhý život, v úspěchy, jež šálí,
je poesie láskou prosycena.
Číš poesie zvedám, druhu, tobě
a chci se s tebou zpíti k závrati,
když ohněm planou naše srdce obě,
a sama Láska v náruč padá ti!
Víš, drahý hochu, co to bylo touhy –
hleď, tolik krásy z oněch dob nám zbylo!
Svět sváří se a vše je přelud pouhý –
nám v očích přec se nebe zrcadlilo,
nám v duších vše se na písně jen slilo!
A slunce svítí! Do srdcí nám svítí,
a jenom hlupci ve tmách nezří ho –
my přece směli ve své písně skrýti
cos ryzejšího a cos lepšího!
Sem ruku v ruku! Prapor náš byl bílý,
a naše srdce dobrá, příteli –
my jejich touhy jistě nezradili
a v nové boje jedem veselí.
Hleď, víno hoří v číši křišťálové,
a bratrsky zas v náruč tisknu tě,
nám nad hlavami spějí noví snové
a mají zářné, bílé perutě.
65
Žij, zpívej, miluj! Krása kyne ti
a půjde s námi v světa žár i chladno,
sto nových písní našich rozletí
se v její svaté, věcné objetí –
svět přec je krásný!
Bratře, dopij na dno!
29. září 1894.
66